Jiří Štágl: Podnikatelská pohádka o životě s ovocnými stromy

Je to docela pozoruhodný pokus, jak se v dnešní době nejrůznějších existenčních závislostí počínaje zaměstnavateli a konče prostými výrobci potravin stát takřka samostatným a soběstačným živitelem rodiny. Přitom k tomu není potřeba žádné kdovíjak drahé náčiní či nějaké sofistikované odborné znalosti: stačí mít prostě jen trpělivost s úřady, rýč, pilu, kosu, zahradnické nůžky, ochotu obětovat svůj volný čas a osvojit si pozornou péči dobrého hospodáře.

Jiří Štágl společně s manželkou Katarínou z České Lípy si zkrátka jako obyčejný učitel a zdravotní sestra coby vyznavači osobní svobody prostě a jednoduše koupili zemědělský pozemek a po odpolednách na něm po práci vysazovali stromy. A protože jde především o stromy ovocné a během deseti let jich stihli vysadit už téměř sedm tisíc, jejich plody bohatě uživí nejen provoz celé čtyřčlenné rodiny, ale dojde ještě na zákazníky. Vítejte na ekofarmě Sad u ořechového háje v Jezvé.

reklama

Za svůj k přírodě šetrný a překvapivě jednoduchý nápad byl Jiří Štágl vloni na podzim oceněn za „mimořádný přínos k rozvoji krajiny“ titulem živnostníka roku Libereckého kraje. Místní úřad práce si ho dokonce zve, aby se se svým nápadem „jak se sám o sebe postarat“ podělil s dlouhodobě nezaměstnanými lidmi.

„Samozřejmě je to plně neuživí, jde ale jen o to, aby si do budoucna jak se říká přilepšili. Aby si místo chmurných zítřků budovali svoji vlastní naději, že něco budou mít. Pokud to jde, třeba právě nákupem pár stromků za pár korun. Kdo by neměl radost z nějakého toho kila vlastních jablek či třešní. Dnes se řeší takzvaná krize, ovocný strom je ale stabilní – jeho plody i dřevo mají stálou hodnotu oproštěnou od ekonomických kategorií inflace či deflace,“ říká Jiří Štágl.

Dobrý pocit

A jak ten příběh vlastně začal? Celý život Jiří Štágl toužil stát na vlastních nohách a živit se vlastními silami. A přitom být vlastně pořád pohromadě s rodinou v nějakém divukrásném prostředí venkova a přírody. „Zkrátka mít ze života dobrý pocit, že je člověk užitečný a přitom k okolí ohleduplný,“ říká třiačtyřicetiletý vystudovaný sociální pedagog, terapeut a učitel tělesné výchovy.

„Prostě mě napadlo zkusit zasadit nějaký strom, což není zase až tak náročné, a pak si jednoduše počkat, jakou odměnu to přinese,“ říká Jiří ŠtáglA protože se necítí být nějakým výjimečným člověkem s kdovíjakou manuální zručností či bůh ví jakými podnikatelskými vlohami, jeho tužby ho zavedly k zvláštnímu zemědělskému oboru – pěstitelství. „Prostě mě napadlo zkusit zasadit nějaký strom, což není zase až tak náročné, a pak si jednoduše počkat, jakou odměnu to přinese,“ vysvětluje Štágl „gró“ svých úvah.

I když to celé působí hodně jednoduše, přeci jen jeho úvahám předcházela jistá životní cesta: rodák ze Znojma nepochází z žádného tradičního zemědělského rodu, pouze babička se prý narodila ve mlýně. Jeho rodiče byli obyčejnými dělníky a on sám přičichl k přírodě tak maximálně na klukovském vandru. Věnoval se zkrátka spíš sportu v podobě trojboje či kulturistiky než nějakému systematickému poznávání přírody.

Vystudoval strojní průmyslovku, později Fakultu tělesné výchovy a sportu a Filozofickou fakultu na Karlově univerzitě. Deset let se věnoval zrakově postiženým a měl i pozoruhodnou zkušenost coby drobný prodejce másla. Tehdy prý zjistil, že i tak malou a veskrze obyčejnou věcí se dají vydělat docela slušné peníze. „To už ale bylo po revoluci a mě začal přitahovat svět takzvaného ,new age‘. Byl to úplně nový pohled na život a úplně mě ohromil. Pouhý pocit znovu nabyté svobody po listopadu mně nestačil, bylo potřeba nějak jí kvalitně a prakticky využít,“ říká.

Na počátku byl balkón

V devadesátých letech také poznal svoji budoucí paní Katarínu a pod dojmem nalezení „blízkého člověka“ se konečně přestěhoval přece jen blíž k přírodě – do České Lípy. „To bylo takové pragmatické řešení, v té době stál v Praze byt milion a půl, v České lípě ani ne čtvrtinu,“ usmívá se Jiří Štágl. A i když žil v paneláku, okamžitě se chopil příležitosti a na rozměrné lodžii si vybudoval něco jako zahrádku.

© ČESKÁ POZICE

S manželkou Katarínou se Jiří Štágl stará kromě stromů i o vlastní včelstva.

„Celou jsem ji vybetonoval do jakési vany a zavezl hlínou. Začali jsme tak pěstovat svoje první sazenice stromů, rajčata, ředkvičky a mrkev. Najednou jsme zjistili, jak je všechna ta zelenina a ovoce v obchodech víceméně nekvalitní. Objevili jsme netušené chutě a vůni čerstvé zeleniny vypěstované bez jakýchkoliv chemikálií pod naším dozorem. A také nám došlo, že se musíme zařídit po svém. Zkrátka že kvalitní potraviny v časech tak dramatických proměn počasí a rozrůstajícího se lidstva budou stoupat na ceně,“ líčí.

Později si pořídili malou zahrádku v místní městské kolonii, jenže jejich pokusy „něco si zasadit a vypěstovat“ často končily nezdarem. Buď rostliny v městském prostředí uschly, nebo padly za oběť vandalům. Přesto chtěli v pěstitelství pokračovat, prostě to byla ta vytoužená správná cesta. Vždyť co může být příjemnějšího, než pracovat na svém a nezabřednout do sídlištní nudy. „Zjistili jsme ale, že to ve městě a v paneláku zase až tak nejde,“ směje se dnes Jiří Štágl.