Jak naloží Roberto Cavalli s legendární moskevskou restaurací Praga?

Slavná minulost, nejistá budoucnost. Tak by bylo možné stručně přiblížit současnou situaci jedné z nejrenomovanějších moskevských restaurací, která už svým názvem Praga odkazuje ke slovanské vzájemnosti a od svého znovuotevření v roce 1955 nabízela také speciality české kuchyně. Její majitel, oligarcha Telman Ismailov, který po střetu s vládnoucí mocí uprchl do zahraničí, se v těchto dnech dohodl na prodeji jedné ze svých posledních moskevských aktivit.

V historii budovy z konce 18. století, přezdívané pro svůj tvar někdy také „žehlička“, začíná zcela jistě nová kapitola. Osud restaurace Praga závisí na jejím novém majiteli, známém italském módním návrháři Robertu Cavallim, který ji nejspíš promění v další centrum svého řetězce Just Cavalli. To může přesně v duchu globalizace znamenat nejen zánik slavného jména, ale i stylu, jenž se zakládá na více než stoleté tradici.

reklama

Čtvrť moskevských bohémů, někdejší místo schůzek intelektuálů. Moskevský Arbat si bez Pragy už ani nelze představit. Jedno průčelí restaurace směřuje na Starý, druhé na Nový Arbat. V prvním patře budovy, jež měla o poznání skromnější vzhled než dnešní palác, se v roce 1872 otevřela hospoda nazvaná Praga. Místo si ihned oblíbili drožkáři, kteří měli stanoviště na náměstí Arbat. V souladu s jeho charakterem podnik brzy přejmenovali na Braga, což je výraz, který označuje slabé domácí pivo.

V podniku vysedával Jesenin a oslavoval Čechov

Pragu alias Bragu by nejspíš potkal osud tolika podobných hospod a pomalu by upadla v zapomnění, kdyby ji v roce 1896 spolu s celou budovou nevyhrál v kulečníku obchodník Pjotr Tararikin z domu odnaproti. Byl obdařen obchodním duchem a ihned rozpoznal hodnotu místa. Kreml je vzdálen sotva deset minut chůze a přímo za objektem se rozkládalo čím dál rušnější centrum intelektuálního života, čtvrť Arbat. Nový vlastník se s nadšením pustil do přestavby a z ohřívárny pro vozky vykouzlil místo setkání vzdělanců, restauraci nevšední elegance.

Budovu zvýšil i rozšířil, stěny sálů vyzdobil půvabnými obrazy, bronzovými reliéfy a drahými zrcadly a v roce 1914 otevřel dokonce i letní terasu na střeše budovy. Do restaurace zval nejlepší cikánské hudebníky a nejznámější umělce. Jako první restauratér v Moskvě skoncoval s koncepcí velkého společného prostoru, čímž se mu podařilo elegantně vyhnout konfliktům mezi příslušníky různých společenských vrstev, jež byly až do té doby na denním pořádku. V budově vytvořil celkem sedm oddělených sálů, dva bufety, 18 separátních salonků, otevřenou terasu a ovšem také čtyři kulečníkové salonky.

Jak píše sám kronikář Moskvy počátku století Vladimir Giljarovskij, intelektuálové si oblíbili Pragu, jež v sobě spojovala Ermitáž a restauraci Těstov proslavenou svou kuchyní. Častými hosty tu byli známí spisovatelé a básníci, například Alexandr Blok, Ivan Bunin, Maxim Gorkij, Alexandr Kuprin či Sergej Jesenin. Právě zde, v jedné z Čechovových oblíbených kaváren, se slavila i premiéra jeho Tří sester v roce 1901, v roce 1913 pak také úspěšná obnova známého obrazu Ilji Repina Ivan Hrozný a jeho syn, který byl předtím těžce poškozen. Slavné byly též takzvané rubinštejnovské obědy pořádané každý měsíc na počest zakladatele moskevské konzervatoře.

Ideální jídelna pro fízly

Zlatý věk ukončilo znárodnění v roce 1917. Tararikin zemřel a jeho dceři zůstal pouze pokojík v protějším domě, aby nakonec stejně jako tolik jejích současníků skončila i ona v roce 1937 v gulagu na Kolymě. V historii Pragy nastalo temné období. Ve dvacátých letech tam zřídili obchody a knihovnu, ale fungovala i kuchařská škola. Jednu dobu v domě sídlila organizace umělců bez místa a později tam bylo kino.

Na nějaký čas z budovy zmizela dokonce i firemní tabule, aby konečně v roce 1924 mohl uvítat Majakovskij oslavnou básní vznik jídelny Mosselpromu, organizace sdružující moskevské podniky pro zpracování zemědělských produktů. Jak víme, do téhle jídelny pozval Matvejevič  na oběd Lízu z románu Dvanáct křesel Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova.

Osud Arbatu ve třicátých letech definitivně zpečetila okolnost, že tudy Stalin pravidelně projížděl na svou daču v nedalekém Kuncevu. Ulice plná rozjařených šantánů neodpovídala jeho představě. Bulvár pokryli tajní policisté a z někdejší Pragy se stala jejich separátní jídelna.

Na odiv vystavené bohatství ztratilo lesk

Na lepší časy se začalo blýskat až v roce 1954, kdy byla tato šperkovnice rodiny Tararikinových zrekonstruována. U příležitosti desátého výročí osvobození Československa byla v budově opět otevřena restaurace, tentokrát již dokonce i s českou kuchyní. Praga se znovu stala jedním ze symbolů nyní již sovětského hlavního města, kde se často scházela elita nové doby. (Zatímco pro obyčejné lidi, kteří se dovnitř jen tak nedostali, byla její návštěva nezapomenutelným zážitkem.) V neposlední řadě také proto, že Praga byla svým ohromujícím leskem oknem do jiného světa.

Stříbrný věk ukončila změna režimu. Na odiv vystavené bohatství ztratilo lesk, restaurace přišla o své výsadní postavení a jen obtížně dokázala držet krok s čím dál početnější konkurencí. Dál ovšem byla pojmem, značkou, která jednomu z novodobých podnikatelů Telmanu Ismailovi stálo za to, aby v roce 1996 budovu rekonstruoval. Praga si zachovala exkluzivitu. Do prostorných sálů vedlo mramorové schodiště, chodby byly vyzdobeny obrovskými zrcadly a sochami. Český křišťál a jemné zlaté obklady propůjčovaly místu slavnostního ducha odpovídajícího starým tradicím.