Hry, které nejsou hrou

Třicáté letní olympijské hry začaly, ale nezačal tím jen kolotoč skvělých sportovních výkonů, ono setkání báječných těl (či „sjezd mutantů“, jak tvrdí někteří). Nezačal tím jen příval dojemných příběhů, které za dekády přerostou do folklórních vyprávění, ani tím nezačala pouhá obchodní show národů. Začal též rituál moderní doby, který v lecčems dává lidem to, nač byli tak nějak „přirozeně“ zvyklí. Společenský obřad s prvky svátečnosti, s vytržením z normality, s ohlédnutím ke kultovním kořenům civilizace, s morálním apelem a také s dodržováním pravidelných úkonů.

Člověk je tvor hravý, je to homo ludens. Nevědí to jen sporťáci a televizní diváci, ale i etnologové. V tichomořském ráji Polynésie probíhaly soutěže v chůzi na chůdách, Mongolové zápasili, trumfovali se v jízdě na koni i lukostřelbě, původní obyvatelé Mexika provozovali krvavou „košíkovou“ a severoameričtí Indiáni holdovali zábavě, jež dostala jméno lakros. Mimochodem: tuto hru, kterou popsal jezuitský misionář Jean de Brébeuf jako „la crosse“ už roku 1637, uměli tak dobře, že bronzovou medaili z LOH 1904 si odváželi Mohawkové – tým s hráči jménem Déšť ve tváři nebo Ten, jenž se bál mýdla...

reklama

Dvě kategorie, které se váží k modernímu pojmu sport, zařadil kdysi antropolog George P. Murdock mezi 67 kulturních univerzálií, které jsou společné všem lidským skupinám v čase i prostoru (jak je popisoval blog ČESKÉ POZICE). Jde o atletické sporty a hry, jež Murdock, slavný autor etnografického atlasu HRAF, zařadil roku 1945 mezi všelidské fenomény.

Olympiády jako pravidelný rituál

Na olympijských hrách, jejichž původní vznik klade tradice do roku 776 před naším letopočtem, je kultovních a rituálních prvků řada. Co je to rituál? „Slavnostní obřad, provázený výrazným individuálním nebo kolektivním způsobem chování, který je standardizován, tj. založen na stanovených nebo tradičních pravidlech. Rituály představují jednu ze základních institucí archaických společností, přežívají však i do společnosti moderní, i když jejich obsah se výrazně mění,“ uvádí český Antropologický slovník (2009).

© repro foto

Co mají mají společného moderní olympiády a třeba takový indiánský lakros Čoktawů, jak jej viděl někdy kolem roku 1850 malíř George Catlin?

Moderní olympiády se také mění, ale udržují si svůj základní rámec; jde o slavnostní obřad institucionalizovaného sportování s velkou pravidelností: má čtyřletý cyklus, složitý výběr i přípravu kultoviště, dodržování pravidel zahájení, skládání slibu, iniciace účastníků (zvaných jednou provždy olympionici), vštěpování mravních norem, tabu zakázaných „potravinových“ doplňků, rituál udělování medailí, šíření symbolů s pěti kruhy, ale i takřka mytický běh s ohněm a zapalování olympijské pochodně, z nějž by dávný antropolog James G. Frazer, jenž napsal kromě Zlaté ratolesti i Mýty o původu ohně (česky 2000), vyvodil ledaccos.

Ledasco vyvozovaly mudrcové i z rituálů samých. Někteří vědci mínili, že slouží k udržování společnosti pohromadě, ke vzájemnosti, k ukotovování daných pravidel, ale třeba i k posílení dynamického systému (Victor Turner). Jiní říkali, že rituály – a s nimi spjaté oběti – vedou ke kontrole agresivity (René Girard) anebo třeba i k překonání nejistoty (Arnold van Gennep).

Vše se rozvíjí ve hře a jako hra

Roku 1938 přišel historik Johan Huizinga s myšlenkou, že všechno lidské konání je jenom hra; že se lidská kultura rodí a rozvíjí ve hře a jako hra.

Nám jde o ritualizované (olympijské) hry. Roku 1938 přišel historik Johan Huizinga s odvážnou myšlenkou, že všechno lidské konání je jenom hra; že se lidská kultura rodí a rozvíjí ve hře a jako hra. Tvrdil, že vědy o člověku si velmi málo všímají lidské hravosti, nevysvětlitelné intenzity hry, vtipu hry, slavnostnosti těch chvil, kdy si hrajeme a vystupujeme z běžného života do světa hry, která má svá uzavřená a jiná pravidla.

Hra souvisela s kultem, s posvátnou vážností, ale i se soutěživostí, čemuž staří Řekové říkali agon a závodění u nich nabylo důležité kulturnětvorné funkce. A na velké důležitosti získal časem i pojem vítězství. „Při každé hře je podstatné, že se člověk může svým úspěchem pochlubit ostatním... Co se vyhrává? Získala se vážnost a čest a to připadá vždy přímo i k dobru celé skupiny, k níž náleží vítěz hry. V tom spočívá opět jedna velmi významná vlastnost hry: úspěch dosažený ve hře je ve vysokém stupni přenosný z jedince na skupinu,“ napsal Huizinga před třičtvrtěstoletím a my dávno víme, že kdo neskáče, není Čech.

Soutěživost stimuluje vývoj, ač někdy ztratila svou herní, kultovní povahu a stala se pouhou vášní ze soupeření. Z rituální hry vznikal sport, dnešní fenomén, který plodí svérázné nové „náboženství“, kult nejlepších a božských sportsmenů. „Postoj profesionálů už není pravým herním postojem; u nich už neexistuje spontánnost a bezstarostnost. V moderní společnosti se sport postupně stále více vzdaluje sféře čisté hry a stává se elementem sui generis: není už hrou a není ani vážnou záležitostí,“ napsal Huizinga v knize Homo ludens (česky 1971, 2000), aniž by mohl tušil, kam až se sport ve 20. a 21. století vyvine.

Událost mezi sakrálním a profánním

Dlouho po něm napsal sociolog Allen Guttmann knihu From Ritual to Record. The Nature of Modern Sport (1978), ve které identifikoval sedm znaků novodobého sportu, ke kterým prý dospěl od dávných her a atletických soutěží: sekulárnost, rovná příležitost k soutěžení, specializace, racionalizace, byrokratická organizovanost, kvantifikace a cesta k rekordům – k onomu „Citius, Altius, Fortius“ čili olympijskému heslu „Rychleji, výše, silněji“.

Olympijské hry, ty velké, tradiční a „letní“, které přicházejí jednou za čtyři roky, jsou ovšem stále i se všemi modernizačními prvky ohlédnutím do naší lidské minulosti a podstaty, jsou kraťoučkým vystoupením z běžného žití do času sakrálního, který si můžeme užít, neboť se nám tak kolosálních rituálů již mnoho nedostává. Můžeme se sice smát českým holínkám, přeplácané úvodní show Dannyho Boyla za půl miliardy korun, ale olympiáda je zase tady; začíná stav vytržení; čtyřletý cyklus a masový rituál her. Bude to krásný čas!