Fenomén gejša

Slečna Makoto v exkluzivním rozhovoru pro ČESKOU POZICI poodhaluje tajemství specifického umění být gejšou.

Special report
Ondřej Hýbl | 09.04.2012

Slečna Makoto, nebo chcete-li japonsky „Makoto-san“, je geiko. Kjótská profesionální společnice, pro kterou se mimo Japonsko vžilo označení gejša. Makoto-san se narodila v Kjótu, v tradiční rodině, kousek od vyhlašené čtvrti Gion. Její tatínek v Gionu pracoval a Makoto se chtěla geiko stát, co jí paměť sahá.

„Když jsem je viděla poprvé, v kimonech, nalíčené a se všemi těmi ozdobami ve vlasech, přišly mi neskutečně krásné, úplně jako princezny z jiného světa. Hrozně jsem tak chtěla vypadat taky. V patnácti jsem se pak nastěhovala do domu okija, kde výcvik v tradičních disciplínách začíná. U své nové opatrovnice jsem se začala učit tanci, ale taky všemu dalšímu, co musí každá geiko znát.“

Makoto je součástí živoucího reliktu, naprostého anachronismu, který Kjótu vdechuje jeho specifickou atmosféru již mnoho století. Navzdory tomu se na rozhovoru domlouváme prostřednictvím Facebooku, k vzájemné komunikaci používáme iPhone a největší veselí propukne, když se náš hovor v kavárně pár metrů od Gionu nečekaně stočí na seriál Sex ve městě. Pohled na tragikomické soužití amerických mužů a žen z perspektivy „Středoevropana“ a „kjótské gejši“ je vskutku bizarní.

Smějeme se, ale oba nás v tu chvíli trochu mrazí. Až takovouhle globalizační sprchu asi nečekal ani jeden z nás. Jednadvacáté století a globální trendy asi opravdu zastavit nelze, když už se prodraly i do atmosféry starobylého Kjóta a jeho jinak světu uzavřených úzkých uliček „květinových měst“.

Středověká praxe na prahu 21. století

Studium na profesionální společnici – umělkyni – se odehrává podle staletí neměnného vzorce

Studium na profesionální společnici – umělkyni – se odehrává podle staletí neměnného vzorce. Když je mladé slečně okolo patnácti, přichází do uzavřeného „penzionu pro studentky maiko a umělkyně geiko“ zvaného okija. Zde začíná žít se svojí opatrovnicí, majitelkou podniku titulovanou jako „mamá“, případně „babička“. Oproti středověku dnes adeptka musí mít dokončenou povinnou školní docházku a s nástupem do domu okija musí souhlasit rodiče. Naopak, rodiče ji sem již nemohou prodat, jak se tomu občas dělo v dobách dávno minulých. Studentka také může kdykoli studium ukončit a odejít. Dům okija funguje nejen jako poskytovatel ubytování a zprostředkovatel výcviku, ale i zejména jako jakási produkční kancelář, která komunikuje s čajovnami, svým chráněnkám shání práci, a také z jejich odměn pobírá patřičné provize.

Během následujících měsíců získává studentka oficiální status maiko. Učednice, ze které časem bude samostatná geiko, neboli gejša, chcete-li. Nová adeptka pak začíná studovat základní pracovní nástroj své budoucí profese – japonský tradiční tanec. V minulých letech se součástí „povinné výuky“ stala též hra na tradiční strunný nástroj šamisen. Kromě tance se studentky učí odívat do kimon, líčit, etiketě při jednání se zákazníkem i tradičním hrám, kterými klienta v čajovně pobavit. Dělají doprovod starším kolegyním, pomáhají s přípravou různých akcí, v domě okija mají na starosti úklid a praní.

„Je to legrace, všichni se ptají na líčení a oblékání do kimon. To je přitom to nejmenší. Do kimona se pochopitelně umíme obléknout samy a ani k líčení nám asistence není třeba. Bílý makeup na zadní stranu krku si nanášíme pomocí dvou zrcátek. Chce to jistý grif, ale zvládnout to samozřejmě jde. Kostýmy vypadají komplikovaně, ale rozhodně to není nic tak složitého jako kostýmy na divadlo nó nebo kjógen.“

Stručně řečeno, hodně práce, minimum volného času a téměř žádné soukromí. A adeptky též sbírají svoje první zážitky s klienty. Pokud pořadatel nějaké společenské akce chce návštěvníky potěšit kjótskou atmosférou, většinou sáhne právě po mladých maiko. Coby učednice jsou výrazně levnější než jejich starší kolegyně. Nedostatek taneční praxe při servírování nápojů se navíc jaksi ztratí a vše ostatní tyto 15- až 18leté slečny zachrání pečlivě trénovaným úsměvem.

„Pocházím z tohohle prostředí, proto se mě všichni ptali: Až budeš velká, určitě budeš chtít být maiko, že? A já zcela přirozeně přikyvovala. Jenže jak šel čas, já chtěla zkusit zpívat. Možná i víc, než být maiko. Ale to prostředí mě natolik obklopovalo, že nakonec byla volba jasná a ze mne se stala studentka maiko.

Je to paradox, ale od svého nástupu do domu okija až do premiéry před klienty jsem vlastně netušila, o čem tahle práce je a na co že se to vlastně připravuju. Samozřejmě jsem dělala vše podle svých starších kolegyň, v tom problém nebyl, ale cítila jsem, že mi něco podstatného uniká. Ten svět vypadal pestře, barevně, úžasně, ale někde mi něco říkalo, že to, co vidím, není úplně všechno. Jenže člověk pochopí všechny souvislosti, až když je v tom až po uši.

„Člověk pochopí všechny souvislosti, až když je v tom až po uši“

Miluju tanec a hudbu, takže v přísném tréninku problém nebyl. Ale trvalo mi, než jsem plně akceptovala formu zábavy s klienty v čajovnách. V sedmnácti, v osmnácti – co se sake týkalo, nevydržela jsem nic a byla hned opilá. Nebavilo mě to a chtěla jsem skončit. Snila jsem, že budu dělat diskdžokeje v nějakém klubu. Jenže jsem z Kjóta, z Gionu, utéct jsem neměla kam, a proto pro mne neexistovala alternativa. Alespoň se mi to tak tehdy jevilo. A teď jsem vlastně asi ráda, že jsem vydržela. Ono začít něco není lehké, ale vydržet v tom pokračovat je ještě mnohem obtížnější. Ale to rozhodně neplatí jen o tom být geiko.

Zobrazit diskusi
Reakcí:2

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Díky

Takový článek bych tady vůbec nečekal a o to více potěšil. Díky!

Díky za dobrý článek

Díky za dobrý článek

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah