Albert Camus: idealista, moralista a antikomunista

Loňský rok byl zasvěcen Albertu Camusovi (1913–1960). Začal na podzim 2009 vášnivou diskusí. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy si usmyslel přenést spisovatelovy ostatky ze hřbitova v městečku Lourmarin na „důstojné místo“ – do Panthéonu. Diskusi, která rozdělovala veřejné mínění, nakonec uzavřel spisovatelův syn Jean: Voltaire ani Rousseau nejsou slavní proto, že jsou pochováni v Panthéonu.

Nebe je prázdné!

Albert Camus je mnohými mylně považován za existencialistu. Sartre a Camus sice byli po určitou dobu přáteli, ale ubírali se každý zcela jinou ideovou cestou. Mýtus o Sisyfovi má sice se Sartrovým prvním románem Nevolnost společné kořeny – v každodenní jednotvárnosti si člověk uvědomuje absurditu své existence –, ale Camus propůjčuje svému hrdinovi metafyzickou perspektivu.

reklama

V Sisyfovi nacházíme všechny charakteristické rysy camusovského univerza. Hrdina, jenž se z rozhodnutí bohů stále znovu pouští do nesmyslné a beznadějné práce, pociťuje při pohledu na svět okolo sebe, na třpytivé moře, rozpálené kameny, usměvavou zemi, takřka smyslovou rozkoš. Ve světě se však člověk nemůže oddat bezstarostnému štěstí. Bůh je mrtev! Postesklo si 19. století. Nebe je prázdné! Posteskl si Camus.

V lhostejně se usmívajícím slunci, ve třpytu moře a záři kamenů zůstává volání člověka bez odezvy. Na jeho otázky nepřichází odpověď. Věci se prostě dějí a on je nemá ve své moci. Stejné je to s hrdinou románu Cizinec Meursaultem, průměrným mladým mužem, který se shodou okolností stává vrahem. Slunce nesnesitelně pálí, v očích ho štípe pot a po ruce má zbraň.

V rozporu s nihilistickým heslem „vše je dovoleno“, si však absurdní hrdina uvědomuje, že jeho svoboda není nekonečná a že nemůže utéct před zákony diktovanými morálkou. Musí se zodpovídat ze svých činů, jako by pod prázdným a lhostejným nebem přece jen existoval jakýsi morální tribunál. Podobně jako hrdinové Dostojevského musejí pykat za zločin.

Dočasná morálka

Sartre oproti tomu mínil, že naše volby a činy nemají transcendentní obsah ani univerzální význam. Člověk sám o sobě není dobrý ani špatný. To, jaký je, je-li vinen, nebo bez viny, záleží na vnímání a hodnocení druhých. Člověk je posuzován mnoha způsoby a každý soud je pravdivý. Tento morální relativismus znemožňuje správné posouzení jedince a jeho činů a vylučuje pojem spravedlnost.

© ISIFA

V Sisyfovi nacházíme všechny charakteristické rysy camusovského univerza.

Ve chvíli, kdy jednáme, nedokážeme posoudit, jak věci dopadnou, nemůžeme vědět, co je „dobrá“ volba. Kráčíme ve šlépějích Hegela, kdy dějiny už nejsou představou Boha o světě. Veškerá morálka je dočasná. Hodnota se přesunuje na konec dějin, do té doby neexistuje vhodné kritérium k vytvoření hodnotového soudu. Následkem je, že člověk musí žít a jednat v závislosti na budoucnosti. O tom, zda byl, nebo nebyl náš čin správný, rozhoduje konečný výsledek a my musíme přijmout riziko omylu.

Není náhoda, že Sartre nikdy nedokázal formulovat existencialistickou etiku, protože ani formulovat nešla. V Sartrově myšlenkovém systému tvoří morálka a spravedlnost proměnné, které závisejí na jiném člověku, společnosti a dané době. Nedokáže-li člověk v daném okamžiku posoudit, co je správné, protože neexistují univerzální morální hodnoty, jimiž by se mohl řídit, pak o jeho volbě rozhoduje náhoda nebo momentální zájmy. Sartrova cesta vedla v ústrety komunismu.

Odpověď na zločin

Camus tento myšlenkový pochod považoval za nebezpečný, neboť zbavuje odpovědnosti: „Člověk může prohrabovat pece v krematoriích stejně dobře jako obětavě ošetřovat malomocné. Zlotřilost a ctnost jsou věcí pouhé náhody a rozmaru.“ Domnívá se, že existuje hodnotový řád, který je mimo člověka, přesahuje ho a spočívá na pevných základech. Tento řád by měl nezávisle na náhodě či rozmaru řídit naše činy.

Zatímco se Sartre pomocí šroubovaných konstruktů pokouší dokázat, že vztažným bodem je historie a jejím cílem pokrok (nejasný pojem), který rozhoduje, co je správné, Camus formuluje podstatu: „V době ideologií… si musíme uvědomit, jak jsme na tom se zabíjením.“ Skutečnou otázkou doby dle něho je, jaký postoj zaujmout k násilí či k evidentnímu bezpráví.

Chování lidí ve výjimečné situaci – konkrétně během nevysvětlitelné pohromy – zkoumá i ve svém světoznámém románu Mor z roku 1946. V něm tento problém přenáší na metafyzickou rovinu. Zajímá ho, jak člověk odpovídá na zločin.

Albert Camus je mnohými mylně považován za existencialistu

Dle Camuse je vinna tehdejší doba. Období dokonalých zločinů a předem promyšlených záměrů, které má skvělé alibi – ideologii, jež omlouvá zločin hledající ospravedlnění a z vraha dělá soudce. Ve své korespondenci k tomu říká: „Někdy naši dobu nenávidím… Nikoli skutečnost, ať už je jakkoli podlá a nelítostná. Nenávidím lež, za kterou se schovává.“

Člověk revoltující

Člověk revoltující vyšel v roce 1951 a okamžitě se ocitl pod palbou kritiky francouzské levice. V eseji si Camus klade následující otázku: Jak mohli lidé ve jménu vzpoury povýšené na revoluci začít tolerovat vraždění?

© ČTK

Dialektika francouzského existencialisty Jean-Paula Sartra považovala za jedinou žádoucí cestu komunismus, jakkoli zrůdnou tvář odhaloval.

Oba totalitní systémy 20. století, nacionální socialismus i komunismus, posvětily morální nihilismus mimo hranice morálního řádu. Zaujme-li člověk místo Boha, nepovolaně si osobuje právo na život a na smrt. Fašismus hlásal příchod Nietzscheho nadčlověka, následně se však pustil do výroby mrtvol a podlidí. Ruský komunismus si zas nevytkl za cíl nic menšího než vybudovat poté, co Bůh zemřel, stát člověka, který byl v boha povýšen. Zbožštěním dějin i materie se mu však podařilo stvořit pouze říši teroru, vrahů s hrudí plnou vyznamenání, procesů a koncentračních táborů. „V prostředcích obou systémů můžeme nalézt stejný politický cynismus,“ píše Camus, „který čerpaly z téhož zdroje, z mravního nihilismu.“ Ihned však dodává: „Nemáme pravdu, házíme-li fašismus a ruský komunismus do jednoho pytle. V případě fašismu velebí kat kata. Komunismus je dramatičtější: kata velebí oběť.“