Kapitola 52. Jak zničit Izrael

Na jaře 2011 Finkielkraut, Lévy a Nora, všeobecně známí jako pravicoví obhájci západní civilizace a Izraele jako jejího trvale ohroženého předmostí, podepsali k překvapení mnohých spolu s osmi tisíci evropských, převážně levicových židovských intelektuálů (například europoslanec Cohn-Bendit) pompézně formulovanou, naivní a politicky zmatenou výzvu zvanou zkráceně JCall.

Nadepsaná byla ještě pompézněji Appel à la raison (Výzva k rozumu). A sděluje, že signatáři, židovští občané Evropy, se obávají o budoucnost Izraele ohroženou jeho politikou, která jej „stále víc oslabuje a izoluje mezinárodně tím, že kazí jeho pověst v očích globálního veřejného mínění“. Tato věta si zaslouží zvláštní pozornost.

reklama

Změna politiky

Projevuje víru, že příčinou sílící nevraživosti vůči Izraeli, a potažmo Židům vůbec, je izraelská vláda, přesněji řečeno všechny dosavadní izraelské vlády, čili Izrael jako takový. A že tedy zřejmě k míru a dobré pověsti postačí, když se izraelská politika změní. A to následovně:

• Konec okupace Západního břehu Jordánu.
• Odchod z tamních židovských osad.
• Vytvoření životaschopného palestinského státu.

Jedině to podle signatářů „zaručí dlouhodobou stabilitu Izraele jako demokratického státu s židovskou většinou a obnoví jeho zaslouženou pozici mezi národy“. Naivita této věty si zaslouží další zvláštní pozornost.

Přijímá totiž palestinské podmínky hranic z roku 1967, pro Izrael neubránitelných a pro mnohé Palestince jen mezistupněm k zničení celého Izraele. Je slepá k několika do očí bijícím, ale levicovému pohledu obvykle neviditelným faktům.

Naivita

Nic takového jako „životaschopný“ palestinský stát není v současné době představitelný bez darů ze zahraničí a propojení s izraelskou ekonomikou. Ovládali by jej stále silněji vyzbrojovaní fanatici odhodlaní Izrael zničit, jak by si ostatně přála i většina jeho k nenávisti neustále drilovaných obyvatel. Žádný územní ústupek Izraele nesměřoval k recipročnímu smíření ze strany Palestinců, nýbrž posílil jejich nepřátelství. Vytvoření palestinského státu proto stabilitu spíš ohrozí, než zaručí.

Izraeli by to nenapravilo pověst ve světě, protože by se na zmenšeném území musel bránit dramatičtějšími vojenskými zákroky. Největší naivitou signatářů je toto: Pověst Izraele je už pár desetiletí určovaná něčím, na čem taková či onaká politika izraelské vlády nic nemění – sílícím antisemitismem poháněným islamizací západních zemí a vítajícím „chybnou“ politiku Izraele jako důkaz své oprávněnosti.

Výzva se chce „distancovat od příliš časté bezpodmínečné podpory izraelské politiky“, ale zároveň „oponovat kampaním za delegitimizaci Izraele jako státu“. Zakládá „názorové hnutí zajišťující, aby jednou rozum převládl nad vášněmi“. A apeluje na šéfy evropské diplomacie, aby svým vlivem přiměli izraelskou vládu a palestinskou samosprávu k „rozumnému a rychlému vyřešení konfliktu“.

Žádný územní ústupek Izraele nesměřoval k recipročnímu smíření ze strany Palestinců, nýbrž posílil jejich nepřátelství

To v praxi znamená tlak na Izrael, aby činil jednostranně ústupky, protože na straně palestinské není o recipročních ústupcích s kým jednat. Absurditou až téměř komickou je, že evropské vlády a Evropská unie už několik desetiletí nedělají nic jiného.

Nechápavé rozpaky

Výzva připomíná tento otřepaný izraelský vtip. Televizní štáb natáčí u Zdi nářků interview s pobožným Židem, který se tam chodí modlit třikrát denně. A ptají se ho, za co se modlí. „Ráno se modlím, aby se na světě vyřešila chudoba a hlad. V poledne, aby na světě zavládl mír. A k večeru, aby nás ti Palestinci přestali nenávidět.“ „Jaký z toho máte pocit?“ „Jako když mluvíte do zdi.“

U francouzské intelektuální pravice, židovské i nežidovské, vyvolala samotná výzva, ale hlavně účast tří pravicových filozofů směsici nechápavých rozpaků, ťukání prstem na hlavu a vstávání vlasů hrůzou. Sociolog a filmový dokumentarista Jacques Tarnero prohlásil, že nikdy takový nesmysl nepodepíše.

Politolog Raphaël Draï založil proti výzvě opozici Raison garder (Důvod k ostražitosti), která získala dvanáct tisíc podpisů. Výzvu JCall označuje za „ztrátu paměti“ ignorující, že Izrael je od islámských zemí vystaven hrozbě exterminace. A připomíná, že „idea míru vnucovaná Izraeli pod nátlakem intervence velmocí je popření demokracie a mezinárodního práva zapáchající neokolonialismem“. Sociolog Shmuel Trigano signatáře výzvy JCall označil za „alteržidy“ (alterjuifs), kteří se snaží prchat před svým židovstvím do „ideologie západního sebezničení“ v naději, že se k nim její vyznavači budou chovat laskavěji.

Nejvýrazněji však na obranu Izraele a Židů před znovu kříšeným antisemitismem jako historicky prokazatelným projevem totalitarismu vystupuje křesťan rusko-polského původu, ředitel Centre national de la récherche scientific (CNRS) Pierre-André Taguieff. Jeho politologické dílo obránce západní civilizace má tak gigantický rozsah a význam, že na něj potřebujeme celou další kapitolu.