Kapitola 25. Vstřebání jazzu bylo ukázkou kvality Západu. Dnes se chováme naopak.

Civilizace, která se přestane obohacovat střetem s nápady zvenku včetně idejí převracejících její dogmata, stagnuje a degeneruje.

Soumrak bílého muže
Benjamin Kuras | 13.05.2011
Jazz je hlavním příspěvkem černého muže k civilizaci bílého muže. Jedním z jeho významných představitelů je americký trumpetista, skladatel a vedoucí několika jazzových uskupení Miles Davis (1926–1991).

Jazz je hlavním příspěvkem černého muže k civilizaci bílého muže. Zdomácněl v ní do té míry, že jej dnes téměř všechny seriózní západní rozhlasové stanice hrají společně s klasickou hudbou typickou pro evropskou civilizaci.

Černošský a cikánský jazz

Jazz se svými vrcholnými výkony, jako jsou improvizovaná sóla Charlieho Parkera, Milese Davise, Johna Coltrana nebo Juliana Adderleyho, téměř vyrovná Bachovi, Mozartovi a Beethovenovi. A hloubkou, intenzitou a sublimností zahanbí kdekterého evropského klasika. Orchestrální kompozice Duka Ellingtona a bohatá aranžmá Counta Basieho, prováděné bez tradičního hudebního vzdělání, sebevědomě pochodují západní civilizací vedle skladeb učených a školených Evropanů. Při jejich pozorném poslechu se nelze ubránit otázce, jak to vlastně s vrozeně podřadným talentem a nižším inteligenčním kvocientem černého muže je a jak a dle čeho se IQ měří a zda na tom vůbec záleží.

Podobný hudební génius inspirující řadu klasických skladatelů po staletí v Evropě sálal z Cikánů, než si začali říkat Romové. To, že jejich muzika neprosákla do západní civilizace natolik hutně – s výjimkou Španělska –, bylo asi jen náhodným výsledkem toho, že neměla v Evropě k dispozici stejně velký trh, komerční prostředky a technické vybavení jako černošská v USA.

I tuto muziku však vnímáme jako součást západní kultury. Cikánská verze černošského jazzu v osobách kytaristy Django Reinhardta a Stephana Grapelliho a jejich kapely Hot Club de France vyrazila dech i černošským hudebním géniům. Ti se řadili do fronty, aby Reinhardtovi mohli na pohřbu zahrát kousek ze své úcty. Nahrávka černošského Modern Jazz Quartetu „Django“ bude navždy patřit mezi nejtesklivější a nejkrásnější melodie, jaké kdy západní kultura vytvořila.

Symbol svobody

Jazz vyrostl do role zosobnění USA a symbolu svobody, jenž doprovázel jejich armády při osvobozování porobených a masakrovaných národů. „Bělošský“ swing Bennyho Goodmana, Glenna Millera a Tommyho Dorseyho vzal evropské taneční parkety ztečí a klasické valčíky, polky a menuety vytlačil na okraj.

Černošské rytmické a improvizační struktuře vtiskli evropský melodický obsah bílí klasicky školení jazzmani Dave Brubeck a Bill Evans. Hudební generace čerstvých přivandrovalců z Evropy – židovské spiknutí Gershwin, Berlin, Kern a Rogers – jazz naroubovala na evropskou operetu a spředla z nich americký muzikál.

Jazz vyrostl do role zosobnění USA a symbolu svobody, jenž doprovázel jejich armády při osvobozování porobených a masakrovaných národů

Jazz, swing a muzikál se ve 20. století staly neodmyslitelnou součástí kultury bílého muže. Svědčí to o její schopnosti nacházet inspiraci a poznávat a ctít kvalitu i mimo své tradice a slaďovat je s tradicemi vlastními. Tato schopnost je předpokladem dlouho trvající a neustále se obnovující civilizace.

Civilizace, které se přestaly obohacovat střetem s nápady zvenku včetně idejí nabourávajících a převracejících jejich zavedené myšlenkové struktury a dogmata, stagnovaly a degenerovaly. Takovou stagnací prošly téměř všechny civilizace. Nejdramatičtěji v době evropské renesance Čína.

Stagnace a ožívání

Západ stagnoval a znovu ožil několikrát. Starověké Řecko po vítězných válkách s říšemi asijskými usnulo na vavřínech. Nepoznalo včas dravost Říma a místo, aby se ji od něj naučilo, nechalo se jím vstřebat a pohřbít. Samolibá sebejistota nejmocnější říše tehdy známého světa odebrala Římu schopnost přijímat a osvojovat si nové ideje. Místo, aby duchovní energii šířícího se křesťanství přenesl do svých struktur, nechal se jím svrhnout.

Byzanc sice křesťanství svým strukturám přizpůsobila, ale nechala je rozvinout v dogmatickou, centralizovanou a absolutistickou formu vládnutí, která ztratila morální sílu a padla pod náporem dravého islámu. Katolictví, jež zpočátku pracně oživovalo vědění antického Řecka a Říma, ustrnulo v dogmatech striktních výkladů Bible a mrzačilo rodící se vědu, kterou musela vysvobodit až protestantská revoluce.

Následné dějiny Evropy jsou nepřetržitým dramatickým střetem strnulých struktur a dogmat s křísícími idejemi. Za to, že to byl často střet krvavý, mohla vždy neschopnost zavedených struktur takové křísící ideje včas vnímat, nechat se jimi inspirovat, přizpůsobit je svým tradicím, a tím jejich dravost od sebe odvrátit.

V uplynulém čtvrt století se bílému muži děje opak. Místo aby dravost cizích idejí odvracel vstřebáním do vlastních tradic a nechal se obohatit jejich vstřebatelnými prvky, odkládá své tradice do smetí a nechává se cizí dravostí zastrašovat, okupovat a podmaňovat.

Proč to dělá, je otázka hodná důkladné psychologické studie. 

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah