Proč se tak málo dějepisců věnuje „sport studies“?

Historik Martin Kovář vydal se zahájením třetí londýnské olympiády knihu Město a hry. Co zkoumají a přinášejí dějiny sportu?

SciTech
Martin Rychlík | 02.08.2012
Vlevo program IV. olympijských her v Londýně, vpravo dobový plakát z roku 1948, kdy se v britské metropoli konaly XIV. LOH s poválečným přízviskem Hry naděje. Jak budeme vzpomínat na ty XXX. olympijské hry, které se potřetí konají ve městě nad Temží?

Režisér Danny Boyle zahájil XXX. letní olympijské hry v Londýně velkolepě. V zahájení se míhaly různorodé prvky z britských dějin a kultury. Co tomu říká odborník, který se Velkou Británií zabývá „povinně“ a vědecky? „Na olympijské začátky příliš nejsem, ale na tomto zahájení se mi líbilo, že bylo hodně britské. Ta tři B: Bond, Mr. Bean a Beatles. Oceňuji, že i celá probíhající olympiáda není vystavěna příliš ,internacionálně‘, ale zdá se mi dosti britská,“ řekl ČESKÉ POZICI historik Martin Kovář (46) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jenž se věnuje novověkým dějinám a těm britským zvláště.

Docent Kovář prožívá plodný čas; za posledních deset měsíců už mohl do knihovničky přidat hned tři knížky, jež mají na obalu jeho jméno! Spolu s egyptologem Miroslavem Bártou byl hlavním editorem úspěšného svazku o kolapsech, který jsme jako první recenzovali, vydal s kolegy kulturně-historický průvodce Londýnem a nyní vše korunoval vlastní monografií s názvem Město a hry: Příběh londýnských olympiád. Kniha se zaobírá vztahem města ke „svým“ olympiádám 1908 a 1948 a přípravou na tu současnou.

„Londýn je má láska. Je to město, které znám lépe než Prahu, což není jen nějaká frajeřina. Opravdu, kromě rodného Jičína neznám žádné jiné město víc,“ říká Kovář. V Londýně byl celkem 32krát, poprvé v létě 1990 při své první cestě na Západ. „Nikdy na to nezapomenu. Kromě toho, že jsem profesí historik, mne fascinuje moderní architektura. Londýn se za tu dobu proměnil v úplně jiné město, bývám tam třikrát do roka, a mění se vlastně návštěvu od návštěvy,“ vypráví Kovář, jenž si v megapoli nad Temží nenechal ujít zahájení Her.

Jsem sportovní fanatik, říká docent Martin Kovář.

Když miluje moderní architekturu, co říká nejvyšší budově The Shard, Střepu, o němž loni přinesla ČESKÁ POZICE reportáž? „Není ještě otevřený, k mému zděšení se na střeše ještě plazili řemeslníci. V architektuře se mi líbí skoro vše. Jsem laik a vděčný divák, který příliš neřeší, nakolik je vhodné umístit moderní budovy do historické zástavby, ale vím, jak to kolegy kunsthistoriky zlobí. Nicméně s kolem London Eye jsem problém měl; působí trochu pouťově, ale z Oka je zase docela zajímavý pohled do dvorů na White Hallu, kam se normální smrtelník jinak nedostane,“ říká vedoucí Ústavu světových dějin FF UK.

O poručíkovi, jenž běžel úplně sám

První londýnská olympiáda se dle Kováře promítla do výstavby města i architektury, když vyrostlo White City a také nový stadion u Shepherd´s Bush, kde se hry roku 1908 konaly. Druhá olympiáda pozměnila obrysy metropole jen málo. Sportovní svátek dostal přezdívku Hry naděje, neboť se konal po válce, mnoho nových sportovišť však nevzniklo. Klání se konala ve Wembley, které podobně jako St. Paul‘s Cathedral, jakoby zázrakem uniklo bombardování.

Čtyřstovka mužů z roku 1908 patří k nejskandálnějším okamžikům v dějinách celého olympismu...Nezeptat se dějepisce londýnských her na vrcholné okamžiky obou událostí, byl by hřích. Pro rok 1908 Kovář vybírá čtyřstovku mužů, o níž David Wallechinsky, autor mamutích knih o olympijských hrách, říká, že patří k vůbec nejkontroverznějším okamžikům v celých dějinách olympismu.

„Tehdy běžel poručík Wyndham Halswelle v čtyřčlenném finále proti třem Američanům. A jak jsem napsal v knížce, my dnes vůbec nevíme, co se skutečně na dráze stalo, protože různí očití zpravodajové viděli úplně jiný závod! Podle dopisovatele New York Times probíhalo všechno báječně, ale podle britských Timesů Američané nechutně a skandálně zablokovali Halswella; vítěz byl proto vyloučen a dva Američané v opakovaném závodě nenastoupili. Halswelle tedy běžel úplně sám a vyhrál ve skvělém čase 50 vteřin,“ říká Kovář, jemuž učaroval i další osud symbolu Her. Vítěz byl incidentem natolik znechucen, že zanechal běhání, vrátil se k vojsku a 31. března 1915 zemřel na frontě.

Monografii Město a hry vydalo nakladatelství FF UK.

Druhou „Kovářovou“ hrdinkou je první dáma olympiády z roku 1948 – Nizozemka Francina Blankers-Koenová, která si vzala svého kouče. „Tehdy měly ženy všehovšudy devět sportovních odvětví, na tehdejší dobu byla závodící stařenkou, už třicetiletá, měla dvě děti, a přesto vyhrála sprinty i překážky a získala čtyři zlaté medaile. Nesmím zapomenout ani na první zlato Emila Zátopka, kdy uštval všechny. Takže ona a Emil,“ připomíná Kovář, který věnuje jako jeden z mála v Česku seriózní pozornost historii sportu a vztahu ke společnosti.

Proč je málo historiků sportu?

Loni vedl na toto téma rozhovor v revue Dvacáté století s legendárním českým historikem Robertem Kvačkem, jenž se nedávno dožil osmdesátky. Proč se tak málo dějepisců věnuje „sport studies“, dějinám fenoménu 20. století?

„Myslím, že je to do značné míry dáno tím, že je to téma, problematika, která u starších generací historiků, když učili řemeslo, vůbec nepřicházela v úvahu... Že zkrátka nepřipadalo v úvahu, že by se někdo z nich podíval na společenský fenomén, jako na součást národního života, evropského. A když se tahle překážka zbortila, objevila se překážka druhá, a sice, že sport už nebyl exkomunikován jako téma, ale že bylo a je málo historiků, kteří se s ním sžili,“ řekl doyen Kvaček, jenž jmenoval pár erudovaných novinářů-dějepisců, jako je třeba Václav Pacina.

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Ti pamětníci z roku 1948 mi tam také chyběli

třeba je mohli nechat nastoupit jako samostatnou "výpravu" pod vlajkou OH z roku 1948, určitě by to bylo pro diváky zajímavé a poučné. Na jedné straně třeba dojemné a na druhé straně by v tom byla krásně vidět i určitá pomíjivost, vidět tehdejší hvězdy, nynější vesměs neznámé stařečky a stařenky. 

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah