Grantový systém podpory základního výzkumu – pomáhá, nebo škodí?

Otázku v titulku článku se tak trochu ostýchám vůbec položit. Většinou se totiž pokládá za samozřejmé, že systém založený co nejvíce na „účelovém“, respektive „projektovém“ financování je samozřejmě lepší než systém založený na „institucionálním“ financování. V tvrdé soutěži o omezené zdroje se přeci nejlépe prosadí nejkvalitnější projekty. Také já jsem byl až donedávna stejného mínění.

Když u nás grantový systém v polovině 90. let začínal (první byla Grantová agentura AV), byla to jednoznačně pozitivní věc, která pomáhala rozrušit dosavadní zkostnatělý, rovnostářský systém založený spíše na dobrých vztazích se šéfem instituce než na kvalitě výzkumného týmu. Granty byly tehdy jen jakýmsi (i když významným) přilepšením k institucionálnímu financování základního výzkumu.

reklama

Během dalších zhruba deseti let se ale situace zásadně změnila – institucionální finance stačily postupně ani ne na provozní náklady budov a na část základních mezd pracovníků; veškeré přímé náklady na výzkumnou činnost a stále větší část mzdových nákladů pocházely z oněch vysoutěžených „účelových“ (grantových, projektových) zdrojů poskytovaných několika grantovými agenturami a řadou programů několika ministerstev.

Negativa současné situace

V současnosti je typický rozpočet výzkumné instituce založen z více než 50 až 60 procent na účelových prostředcích. Jaké jsou negativní stránky této situace?

1. Výzkumníci (zvláště vedoucí výzkumných týmů) tráví čím dál více času spisováním projektů, ale také posuzováním jiných projektů v odborných komisích nebo jako odborní externí recenzenti. A pokud v soutěži uspějí, tráví vždy koncem roku spoustu času psaním průběžných a závěrečných zpráv.
2. Z badatelů se tak chtě nechtě stávají spisovatelé projektů a grantových přihlášek (přičemž ne vždy platí, že nejlepší badatel je i nejlepším grantovým spisovatelem…). Značné sumy grantových prostředků se pak často scházejí u vědecky průměrných specialistů na spisování grantových projektů.
3. Čím dál větší význam mají specializovaní pracovníci, či dokonce firmy pomáhající (samozřejmě nikoli zadarmo) s vypracováním formálně dokonalých projektů. To platí především pro projekty „bruselské“, které většinou vyžadují zapojení značného počtu účastníků z různých zemí (to je samo o sobě téma pro samostatný článek).
4. Náklady na provozování grantových agentur a administraci programů rozhodně nejsou zanedbatelné a ujídají z prostředků, které by měly jít na podporu výzkumu.

„Loterijní“ rozhodování

Většina z nás, kteří slouží v odborných komisích posuzujících grantové přihlášky, se asi shodne, že prakticky stoprocentně uspějí opravdu vědecky výborné projekty a neuspějí projekty špatné. Většina projektů však patří do „šedé zóny“ v zásadě dobrých, i když ne vynikajících projektů, u kterých v podstatě nelze objektivně rozhodnout, které by podporu dostat měly a které ne. Rozhodování je pak v podstatě „loterijní“ – záleží na tom, jestli žadatel vyfasuje náročnějšího oponenta než někdo jiný, případně na nějakém jiném podružném faktoru. Nejspravedlivějším rozhodováním v této kategorii projektů by asi bylo losování…

Kapitolou samou pro sebe je byrokratické vylučování projektů ještě před odborným posouzením na základě často malicherných formálních chyb (o tom napíšu příště zvlášť, protože mě to obzvláště hněte).

Tematická roztříštěnost a nestabilita

Velkým problémem, který výzkumným institucím přináší absolutní závislost badatelů na grantových prostředcích, je tematická roztříštěnost a nestabilita. Finanční prostředky dostupné pro typický grantový projekt jsou dosti omezené. Pokud se tedy chce nějaká i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se pochopitelně nesmějí týkat stejného tématu. Proto je třeba buď umně vymýšlet projekty tak, aby vypadaly odlišně, i když tomu tak ve skutečnosti není, nebo pracovat na několika oddělených tématech.

Pokud se chce i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se nesmějí týkat stejného tématuDost často se stane, že i kvalitní výzkumná skupina v důsledku výše zmíněného „polo-loterijního“ systému neuspěje ve snaze nahradit končící grantovou podporu. To může být malá tragédie, protože přechodná institucionální výpomoc je v situaci napjatého rozpočtu obtížná, ne-li nemožná.

Pracuje-li badatel na nějakém grantovém projektu a po roce či dvou se ukáže, že původní záměr příliš nesplňuje očekávání, měl by projekt zastavit. To ovšem z pudu sebezáchovy nikdo neudělá – raději bude dál pokračovat na nanicovatém projektu po celou plánovanou dobu, vyplodí pár publikací typu „nic moc“, a tím formálně uspokojí poskytovatele podpory.

Ani ta selekce nejkvalitnějších týmů náročnou grantovou soutěží nakonec příliš nefunguje – když badatel ví, že u nejnáročnější grantové agentury (po zrušení Grantové agentury AV je jí nyní Grantová agentura ČR, GAČR) neuspěje, zkusí to u nějakého mnohem méně náročného resortního poskytovatele. S vynaložením dostatečné vytrvalosti a námahy se nakonec dostane skoro na každého…