Až vyschnou bruselské miliardy na výzkum...

V České republice již běží nebo se chystá výstavba řady nových výzkumných institucí z „bruselského“ operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (VaVpI) zajišťovaného ministerstvem školství (MŠMT). Celkem je pro tento program přichystáno více než 55 miliard korun (ze kterých 85 procent pochází ze strukturálních fondů EU a 15 procent ze státního rozpočtu ČR), které musejí být vyčerpány do konce roku 2015.

Zhruba třetina těchto prostředků bude využita v rámci části programu nazvané „Evropská centra excelence“, další třetina v části „Regionální VaV centra“ (oficiálně se ty části programu, kterých je celkem pět, nazývají „prioritní osy“). Peníze se využijí nejen na výstavbu, ale hlavně na kvalitní přístrojové vybavení existujících nebo nově vybudovaných výzkumných institucí a na dočasnou podporu badatelů v těchto institucích.

reklama

Co bylo před sedmi lety

Je jasné, že existence těchto nových výzkumných kapacit (především šestice velkých center excelence nazvaných ELI, CEITEC, BIOCEV, IT4Innovations, ICRC, SUSEN) výrazně pozmění mapu českého výzkumu. Je jistě skvělé, že se dočkáme nových, perfektně vybavených výzkumných ústavů, které poskytnou pracovní příležitosti mnoha stovkám mladých vědeckých pracovníků. Je ovšem nasnadě otázka, z jakých zdrojů se budou hradit provozní náklady těchto nových výzkumných kapacit po roce 2015?

Přišla krize a stát už třetím rokem výdaje na výzkum a vývoj téměř nezvyšuje; v případě Akademie věd je dokonce každoročně snižuje.V plánech udržitelnosti, které byly povinnou částí žádosti o dotace na tyto projekty, muselo být přesvědčivě ukázáno, kolik mohou tyto ústavy očekávat institucionálních (rozpočtových) prostředků od svých mateřských institucí (většinou vysoké školy a ústavy Akademie věd), kolik peněz získají z různých mezinárodních i tuzemských grantových zdrojů, kolik ze smluvního výzkumu, patentů a licencí, atd. Zdá se, že pokrýt provozní náklady těchto nových institucí bude problém.

V době, kdy se začalo s plánováním těchto projektů, tedy před asi sedmi lety, byla úplně jiná situace. Stát dával na výzkum a vývoj každoročně o nejméně 10 procent více než v roce předcházejícím a počítalo se s tím, že tomu tak bude i v mnoha budoucích letech, takže nebude problém z těchto nárůstů financovat značnou část provozních nákladů těchto nových výzkumných institucí. Ale přišla krize a stát už třetím rokem výdaje na výzkum a vývoj (a ovšem inovace…) téměř nezvyšuje; v případě Akademie věd je dokonce každoročně snižuje). Stát musí navíc k těm bruselským dotacím přidávat 15 procent vlastních prostředků, což při výše uvedených sumách není vůbec málo.

Zbavíme se suchého dříví?

Co tedy můžeme očekávat po roce 2015? Jen mimořádný optimista by asi mohl dnes očekávat, že se do té doby vrátí zlaté časy z období 2000 až 2008. Doufejme tedy, že se podaří vytvořit nějaké domácí speciální fondy na podporu nových výzkumných infrastruktur a že se s EU podaří vyjednat v následujícím programovacím období (2014 až 2020) speciální programy na podporu těchto infrastruktur.

Pokud by se nepodařilo udržet a rozvinout funkčnost nových institucí, musely by se desítky miliard dotací vrátit do BruseluPokud se tak nestane, budeme muset zřejmě nově zřízené výzkumné instituce podporovat zčásti na úkor institucí současných. Podpora nových institucí totiž bude muset být vysokou státní prioritou – pokud by se nepodařilo udržet a rozvinout jejich funkčnost, musely by se desítky miliard dotací vrátit do Bruselu…

To sice vypadá z hlediska současných výzkumných institucí (ústavy Akademie věd, univerzity) dosti hrozivě, ale na druhé straně by to mohla být příležitost k celkovému zkvalitnění našeho výzkumu. Pokud by se totiž potřebné prostředky odebraly selektivně těm institucím (nebo jejich částem), které nejsou dostatečně kvalitní, mohli bychom zabít dvě mouchy jednou ranou – zbavit se neproduktivního „suchého dřeva“ (jehož množství konzervativně odhaduji na 30 procent) a podporu přesunout do toho nejlepšího, tedy do nově vzniklých center excelence.

Pokud by to záleželo na mně, viděl bych obrovské množství špatně vynakládaných peněz v nejrůznějších programech více či méně nanicovatého „aplikovaného výzkumu“, průmyslového vývoje a inovací, které suplují z veřejných zdrojů aktivity, jež by měly vyvíjet příslušné firmy.

Inovace nechť si firmy platí samy

V této souvislosti bych chtěl citovat, co na toto téma v jakési internetové diskusi napsal nedávno kolega Peter Šebo z Biotechnologického ústavu Akademie věd. Zcela s ním souhlasím.

„Opravdové inovace totiž místo euroúředníků a regulací vyžadují především liberalizované ekonomické prostředí s dostatkem rizikového kapitálu, a především pak špičkový základní a špičkový aplikovaný výzkum – opravdovou výzkumnickou excelenci. Ta generuje ono originální nové poznání, přinášející inovativní patenty a nové technologie. Nikoho nezajímá ,třikrát převařená vlažná voda‘... Podpora kvalitního základního výzkumu se ale v ČR neustále podkopává.

Podnik, který má v úmyslu vyvinout něco konkurenceschopného, si na to sežene soukromé peníze a svůj záměr utajíNaléváním veřejných peněz do pseudoaplikovaného pseudovýzkumu a pseudoinovací po celé EU, a v ČR zvláště, se sice vylepší účetní rozvahy firem čerpajících tyto peníze, ale žádné opravdu cenné inovace nevznikají. Možná to vytvoří pár pracovních míst a umožní nákup lepších aut manažerům, toť vše. Než se dotace získá a zadministruje, utratí a vykáže, konkurence je již dávno jinde, a to, co mělo být vyvinuto v projektu, již někdo jiný dávno prodává, nebo je to již neprodejné...

Podnik, který má v úmyslu vyvinout něco konkurenceschopného, si na to sežene soukromé peníze a svůj záměr utají. Rozhodně nebude žádat o veřejnou dotaci na daný projekt, aby nemusel nikomu vysvětlovat a nikam psát, proč a co chce vyvíjet, aby se to nedozvěděla konkurence... V našich podmínkách veřejná podpora aplikovaného výzkumu a inovací může vést leda tak k budování budoucí potenciální inovační kapacity, její infrastruktury, ale ne k opravdovým inovacím. Ty se musí podniky naučit financovat samy, bez dotací.“