Zázraky Jana Pavla II.

Při příležitosti blahořeční Karola Wojtyly 1. května vyšla v Německu kniha novináře Giana Franca Svidercoschiho Ein Papst, der niemals stirbt: Das Erbe von Johannes Paul II. (Papež, který nikdy nezemře. Odkaz Jana Pavla II.). Svidercoschi se víc než půl století zabývá Vatikánem a papeže Jana Pavla II. několik let doprovázel na jeho zahraničních cestách. Ve své nejnovější knize zkoumá jeho odkaz a vzpomíná na člověka, který patřil mezi nejvlivnější osobnosti 20. století.

Nebezpečí relativismu

Polský kardinál Karol Wojtyla byl zvolen papežem 16. října 1978. Po 456 letech se stal prvním papežem, jenž nebyl italského původu. Jeho volba měla být znamením, že katolická církev míní vážně otevření se světu, k němuž se přihlásila na Druhém vatikánském koncilu. Po něm měla oslovit věřící ve všech jazycích, otevřít se každé kultuře a projevit solidaritu s věřícími i nevěřícími. Jan Pavel II. byl o správnosti této cesty přesvědčen, což potvrdil krátce po zvolení papežem. Porušil totiž protokol a k přeplněnému Svatopetrskému náměstí nepromluvil latinsky, ale italsky, čímž všechny přítomné překvapil.

reklama

V době zvolení Jana Pavla II. byla církev v obtížné situaci. Potýkala se s nedostatkem mladých lidí, kteří by se chtěli stát knězi či vstoupit do některého katolického řádu a spojit s ním svůj život. Evropské země se stále víc sekularizovaly a v důsledku „hnutí osmašedesátníků“ se mnoho věřících začalo obávat, že svět je vydán napospas ideologii relativismu. Ten přitom byl dle Jana Pavla II. stejně nebezpečným nepřítelem jako státní ateismus komunistického režimu. Nejen v komunistických zemích, ale i v západní Evropě vyrůstali mladí lidé, kteří nikdy neslyšeli o Bohu.

Mlčení a nedůvěra

Zpráva o Wojtylově zvolení papežem vyvolala mezi polskými komunistickými vůdci paniku. „Wojtyla? Proč zrovna ten?“ měl vykřiknout jeden člen Ústředního výboru Komunistické strany Polska, který právě zasedal. Wojtyla byl totiž znalcem a kritikem marxismu a již delší dobu úhlavním nepřítelem varšavské vlády. Poláci slavili v ulicích se zapálenými svíčkami a květinami, ale politici zemí sovětského bloku zaraženě mlčeli. Po třech týdnech však obdrželi sdělení z Moskvy, které varovalo před možnou destabilizací těchto zemí v důsledku Wojtylova zvolení papežem.

Volba polského kardinála Karola Wojtyly papežem měla být znamením, že katolická církev míní vážně otevření se světu, k němuž se přihlásila na Druhém vatikánském koncilu

Zaražené nebyly jen země sovětského bloku. I církevním kruhům se nelíbila volba Poláka papežem, protože vývoj polského katolicismu neovlivnilo moderní myšlení a velké reformy. Navíc často polskou zbožností pohrdaly. A kritici upozorňovali, že Wojtyla je jí a mystičností negativně poznamenán. Wojtyla se možná i na základě nevole nad jeho původem rozhodl jej neskrývat. A začal jej považovat za neodmyslitelnou součást své identity.

Návštěva Polska

Wojtylovi bylo 19 let, když 1. září 1939 nacistické Německo vpadlo do Polska, čímž začala druhá světová válka. Po smrti svého otce v roce 1941 se rozhodl pro povolání kněze. Vysvěcen byl po válce a poté odcestoval do Říma, aby doktorátem ukončil studia. Když se o několik let později vrátil do Polska, vládl v něm jiný totalitní režim. Wojtylovo mládí a doba, kdy působil v Polsku jako katolický duchovní, biskup, arcibiskup a kardinál, jsou tedy spjaté s dvěma totalitními režimy. O obou později prohlásil, že jsou důsledkem kultury, která se uzavřela před duchovními hodnotami.

Na začátku června 1979 Karol Wojtyla, v té době již papež Jan Pavel II., navštívil rodné Polsko. Tím se stal prvním papežem, který vstoupil na území sovětského impéria. A hned po příjezdu vedl mši na přeplněném Vítězném náměstí ve Varšavě, jež otřásla dějinami nejen Polska, ale i celého sovětského bloku. Zahájil ji slovy: „Bez Krista nelze dějinám Polska porozumět.“

Během následujících dní se papež Jan Pavel II. setkal především s mnoha studenty. Svidercoschi, který ho na této cestě doprovázel, sledoval, jak se mladí lidé díky setkání s papežem stávali imunními vůči ideologii a demagogii sovětského režimu. To ho naplnilo vírou, že dny komunistického režimu v Polsku jsou sečtené. Vzpomíná i na papežovu promluvu na náměstí přeplněném lidmi. Kardinál Casaroli, který byl také přítomen, poznamenal: „O co mu jde? Copak chce, aby tekla krev? Nebo mu jde o pád režimu?“

Proměna atmosféry

Dle Svidercoschiho se v Polsku stal jeden z mnoha zázraků, za něž byl papež Jan Pavel II. blahořečen. A spočíval v proměně atmosféry v Polsku. Dával naději, že má cenu bojovat za svobodu a pravdu. Papežovy mše v Polsku změnily vztah Poláků k vládnoucímu komunistickému režimu a dodaly jim novou naději a sílu bojovat.

Díky papežovu charismatu se mnoho mladých lidí poprvé v životě setkalo s Bohem. Ať bylo jejich setkání s ním jakkoli krátké, dokázal je přesvědčit a proměnit jejich životy, čímž získaly pevnější základy. Nabyli pocitu, že jsou to oni, kdo má právo klást požadavky.

Díky charismatu papeže Jana Pavla II. se mnoho mladých lidí poprvé v životě setkalo s Bohem

Rok po papežově návštěvě Polska vzniklo hnutí Solidarita, které se při formulování etických principů řídilo papežskou encyklikou Laborem excercens (O lidské práci). V důsledku činnosti Solidarity se zdálo, že zásah Rudé armády v Polsku je nevyhnutelný. Jan Pavel II. proto poslal dopis generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Leonidu Brežněvovi, ve kterém mu připomněl trpkou historii své země a apeloval na právo Polska určovat si svobodně vlastní osud. Odpovědi se však nedočkal.