Zábavná výzva ke svržení kapitalismu

Občas prospěje konfrontace s idejemi, názory a závěry, které jsou proti našim přesvědčením, zkušenostem a ideovým jistotám. Jak praví jedno staré úsloví, jestliže se člověk stále ujišťuje jen tím, s čím souhlasí, nic nového se nedozví. O to prospěšnější je konfrontace s někým, kdo bývá řazen mezi sto nejvlivnějších politických myslitelů naší doby – například podle Times Higher Education Guide s 18. nejcitovanějším odborníkem ve společenských vědách, členem britské i americké akademie, profesorem na několika britských i amerických univerzitách a autorem 20 knih, z nichž nejméně pět se dostalo mezi paperbackové bestsellery.

David Harvey se k ekonomii a politologii propracoval ze svého původního oboru geografie zjišťováním, jak politické a ekonomické procesy mění geografický stav Země. Jeho předposlední kniha The Enigma of Capital And the Crises of Capitalism (Záhada kapitálu a krize kapitalismu) má za sebou několik set tisíc prodaných výtisků a vysloužila si přízviska jako „jasný a pronikavý záznam toho, jak síla kapitálu utváří svět“ od deníku Independent nebo „zábavně šermující, dobře načasovaná výzva ke svržení kapitalismu“ od listu Financial Times.

reklama

Sklon k morálnímu hazardu

Harveyho přesvědčení, že kapitalismus jako ekonomický systém obsahuje neodstranitelné systémové chyby, jež nevyhnutelně a opakovaně vytvářejí krize a utrpení, na nás dýchá z každé stránky knihy nabité informacemi o krizích, jejich průběhu a příčinách. Uznává sice, že kapitalismus je dosud nejtvořivější ekonomický systém, který tři sta let vytvářel nejrozsáhlejší prosperitu v lidských dějinách a relativně větší míru spravedlnosti než jiné vyzkoušené systémy, ale za cenu cyklických krizí, ekonomických katastrof, lidského utrpení, válek a destrukce Země.

Kapitalismus tři sta let vytvářel nejrozsáhlejší prosperitu v lidských dějinách, ale za cenu cyklických krizí, ekonomických katastrof, lidského utrpení, válek a destrukce Země

Harvey identifikuje v kapitalismu obsažený endemický sklon k „morálnímu hazardu“ a „nakažlivé chamtivosti“. Považuje jej za nereformovatelný a současný ekonomický neoliberalismus za jeden z jeho zrůdných extrémů. A rád by uvedl do pohybu nějakou antikapitalistickou revoluci, jen pokud možno bez masakrů a gulagů.

Bere sice na vědomí, že to může být utopie, ale věří, že svět v této chvíli utopii potřebuje. Nevylučuje však ani, že se to neobejde bez nějaké formy „vyvlastnění“, neboť by vlastně šlo jen o navrácení bohatství, které dnešní „kapitalistická třída“ (tím míní finančníky, nikoli podnikatele) provádí vyvlastněním prakticky všech ostatních tříd včetně podnikatelské.

Ponaučení

Poté, co jsme si Harveyho identifikovali jako jasného neomarxistu (on sám se však za marxistu neoznačuje, Marxe však hojně cituje a také na univerzitách vyučuje, ač podstatně zábavněji, než jsme zvyklí), podívejme se, zda se od něho coby ekonomičtí liberálové můžeme přece jen něco nového naučit, co by nás mohlo přimět k širšímu přemýšlení. Je jím právě ona „záhada kapitalismu“, kterou Harvey vysvětluje poměrně jednoduchým a srozumitelným zjištěním.

Kapitál není věc, nýbrž proces, v němž peníze neustále vyhledávají další peníze. Jsou k tomu „nuceny zákony konkurence“. Nebudu-li navýšený kapitál znovu investovat, předežene mě v tom konkurent a přivede na buben. Samotná existence a pokračující životnost kapitalismu je tedy systémově závislá na trvalém toku, růstu a akumulaci kapitálu.

Kapitál je proces, v němž peníze neustále vyhledávají další peníze. Jsou k tomu „nuceny zákony konkurence“.

Kapitál nemůže zůstat statický, nýbrž svou setrvačností musí stále překonávat nebo obcházet překážky a omezení a pátrat po nových aktivech, do nichž lze investovat s cílem vydělávat další kapitál, který se pak musí dál investovat, aby vydělával další kapitál. Stává se z toho stoupající spirála, která pohání kapitalismus k neustálé expanzi a udržuje jej v neustálé nutnosti vyhledávat stále další aktiva k investování kapitálu už získaného.

Šest bariér

Vzniká takzvaný „problém absorpce kapitálového přebytku“. Ten s sebou nese „kreativně-destruktivní tendence“ působené narušením kapitálových toků do výroby některou ze šesti potenciálních bariér.

• Nedostatek počátečního finančního kapitálu.
• Nedostatek pracovních sil.
• Nedostatečné výrobní prostředky včetně přírodních omezení.
• Nevhodné technologie nebo formy organizace.
• Neefektivnost pracovního procesu.
• Nedostatečná poptávka následkem nedostatečné zásoby peněz v oběhu.

Harvey pak v celé jedné kapitole sleduje historii krizí způsobených konfrontací kapitálových toků se všemi šesti bariérami.

Funguje to jakž takž hladce, dokud se akumulovaný kapitál stále investuje do výroby věcí a provozu služeb, které skýtají výdělek velkému počtu lidí schopných si vzájemně konkurovat kvalitou, kvantitou, cenou, novými technologiemi a vynálezy. A dokud jsou vlastníky kapitálu lidé, jimž záleží na rozprostření prosperity (zisku) mezi co největší počet dalších lidí, aby se i jiní mohli účastnit kapitalistické hry na vytváření zisku a pracovních míst, a tím se přirozeně stimulovala poptávka, kupní síla a produkce.