Slovensko si čte o kauze Gorila. Detektivku, v níž chybuje detektiv.
Tom Nicholson nerozlišuje, zda je mu člověk sympatický, nebo nesympatický, je-li jeho přítelem, či protivníkem. Prostě to na něho „práskne“.
Slovensko si čte „nejočekávanější knihu roku“ Gorila. Napsal ji novinář kanadského původu Tom Nicholson, jenž žije na Slovensku od devadesátých let. Podle reakcí na internetu přistupují čtenáři ke knize ze dvou vyhraněných pozic.
První skupina ji odmítá. Například proto, že v ní není nic, co by si již nepřečetla v dokumentu tajné služby zveřejněném na internetu od konce loňského roku, či proto, že je nezajímavě napsaná. Druhá skupina Nicholsona brání. Dle nich se kniha čte jako detektivka, Nicholson si zaslouží obdiv, protože do toho šel navzdory všem rizikům, výhrůžkám a pokusům o podplacení a na rozdíl od slovenských novinářů se nezalekl. Pro tuto skupinu je hrdina.
Který z těchto dvou názorů je blíž pravdě? Čeho se kniha vlastně týká, je-li spis z dílny slovenské tajné služby již obecně a důvěrně známý?
ČESKÁ POZICE se slovenské kauze Gorila věnovala například v článcích:
- Na Slovensku řádí Gorila
- Kauza Gorila: Únik utajovaných informací je oprávněný
- Slovenská Gorila neztrácí elán. A to jsou volby až za měsíc…
Různé literární žánry
Kdo četl na internetu dokument Gorila Slovenské informační služby (SIS), nemusí již sáhnout po Nicholsonově knize. Nepotřebuje ji, aby si udělal názor na kvalitu slovenské politiky a státního aparátu prolezlých korupcí a klientelismem, ať už je vláda levá, pravá, „modrá“ nebo „fialová“. Čtenář však přece jen dostane určitý bonus v Nicholsonových rozhovorech s postavami příběhu Gorila – s politiky, policisty, příslušníky tajné služby a s dalšími jeho aktéry. Současně však v tom tkví největší problém knihy – jak by se psát neměla.
Nicholson se dostal do nezáviděníhodné situace, když se loni krátce před Vánocemi na internetu objevil dokument SIS Gorila. Tři roky práce tím dostaly tvrdý úder.
Nicholson se dostal do nezáviděníhodné situace, když se loni krátce před Vánocemi na internetu objevil dokument SIS Gorila. Ten způsobil obrovský poprask a nepochybně ovlivnil i výsledky slovenských březnových parlamentních voleb. Tři roky práce tím dostaly tvrdý úder, což Nicholson v závěru knihy trpce konstatuje.
Kniha se skládá z různých literárních žánrů. Úvod imituje americkou drsnou školu. Popisuje totiž nepříjemnou Nicholsonovu zkušenost se slovenskou realitou na konci devadesátých let. Tehdy ho v pokoji na vysokoškolské koleji, kde bydlel, přepadli a fyzicky napadli neznámí muži. Tato událost však (paradoxně) přispěla k jeho rozhodnutí zůstat na Slovensku a nepodlehnout místním poměrům.
Neověřovaní faktů
Následně Nicholson analyzuje slovenské poměry po roce 1998, kdy po vládách autokratického Vladimíra Mečiara vládly reformní kabinety premiéra Mikuláše Dzurindy. Nevěnuje však dostatečnou pozornost Mečiarovi a jeho gangsterským metodám, jež fakticky vytvořily základ slovenského klientelismu a korupce. Následkem toho může čtenář neobeznámený se slovenskými poměry nabýt dojmu, že všechno špatné na Slovensku je dílem zejména Dzurindy a jeho vlády.
Poté Nicholson popisuje, jak se dostal k dokumentu tajné služby „Gorila“. A následuje „tělo“ knihy – převyprávění obsahu dokumentu, v němž však hlavní postavy nemají svá jména, jako je tomu ve spisu SIS, nýbrž z důvodu obezřetnosti mají jména krycí. Například finanční magnát z Penty Jaroslav Haščák je Oligarcha, ministr hospodářství Jirko Malchárek je Minister či Anna Bubeníková z Fondu národního majetku Byrokratka. Tato opatrnost před možným právním postihem však vezme za své v závěrečné části, v níž se Nicholson zabývá aktéry Gorily a ve které jim dává plná občanská jména Haščák, Bubeníková či Malchárek.
Čtenář neobeznámený se slovenskými poměry může nabýt dojmu, že všechno špatné na Slovensku je dílem zejména Mikuláše Dzurindy a jeho vlády
V knize nečteme přímo dokument SIS známý z internetu, ale převyprávění jeho obsahu s občasnými citacemi, a proto bych očekával snahu ověřit informace z něj. Na základě víc než 20leté praxe novináře zabývajícího se v kontextu slovenského politického života vnitřní bezpečností, tajnými službami a organizovaným zločinem se domnívám, že ověřovat fakta, která dostanu darem (včetně těch, jež jsem dostal s dobrým úmyslem dárce), je povinností nejen kvůli možným žalobám, nýbrž – a to zejména – kvůli hodnověrnosti a nezpochybnitelnosti toho, co se chystám dle svého zdroje napsat. A další, neméně klíčovou povinností je utajit zdroj informací.
Nepřesný dokument SIS
Možná byla důvodem skepse – pocit, že bahno korupce a hustá síť různých vazeb podnikatelů, politiků, funkcionářů policie, tajných služeb, prokuratury a soudců jsou absolutní –, proč se Nicholson některá fakta neobtěžoval ověřit. Příkladem může být zmínka o mně. V dubnu 2006 jsem prý společně s kolegyní z deníku Sme Monikou Žemlovou obdržel od policejního důstojníka Jana Rejdy, jenž se scházel se Zoltánem Vargou (majitel odposlouchávaného bytu pracující pro Pentu), „detaily vyšetřování o tom, jak (ředitel kontrarozvědky SIS) Arpáš obchoduje s prověrkami“. A dodává: „Novináři tuto informaci uveřejnili a Arpáš byl následně z pozice šéfa kontrarozvědky nucen odejít.“
- Pro možnost psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.
Přeposlat
Verze pro tisk
Komentáře
ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.
Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.
Děkujeme vám za pochopení.
Pre ČT24
Nicholson povedal, že odpočúvanie bolo v určitej fáze onomu Oligarchovi prezradené. Od tohto momentu sú odpočuté informácie nevierohodné. Špekuluje T. Nicholson. Je to z toho dôvodu, že A. Lorenc, pracujúci pre Oligarchovu Pentu poradil Oligarchovi, aby naďalej chodil do bytu a rozprával nepravdivé informácie, aby tak zmiatol SIS. Tí netušili, že odpočúvanie je prezradené. Z tohto obdobia pochádzajú aj rozhovory s R. Ficom a ešte jedným funkcionárom strany Smer. Teraz si nespomínam na meno. Týchto dvoch sa podarilo do bytu vylákať. Aby ich mohli kompromitovať po voľbách ako vládnu stranu. Z odpočutých rozhovorov aj vyplíva, že to tak mohlo byť. Ficova prvá veta bola otázka na Oligarchu: "No? Čo by ste rád?" Nicholson dokonca špekuluje o tom, že odpočúvanie prezradil M. Dzurinda. Toto si overoval u I. Radičovej. Zistil, že správa o odpočúvaní zo SIS na úrad vlády prišla pár dní pred tým, ako bolo možné z odpočutých rozhovorov vybadať, že Oligarcha vie, že je odpočúvaný a krátko pred tým dal majiteľ bytu prelustrovať byt na odpočúvacie zariadenia. Neúspešne, pretože netušili, že byt je odpočúvaný cez stenu susedného bytu. Také odpočúvanie sa vraj nedá odhaliť.
Píšem to preto, že nesúhlasím s Vašim konštatovaním, že Nicholson: "Nevěnuje však dostatečnou pozornost Mečiarovi a jeho gangsterským metodám, jež fakticky vytvořily základ slovenského klientelismu a korupce. Následkem toho může čtenář neobeznámený se slovenskými poměry nabýt dojmu, že všechno špatné na Slovensku je dílem zejména Dzurindy a jeho vlády."
Český čitateľ, ktorý nepozná slovenskú realitu do podrobnosti a Vašu politickú orientáciu, môže byť totiž z obsahu Vášho článku presvedčený, že tých zlodejov, čo sa tam schádzali, hádam obhajujete. Zatiaľ čo Vy sa len snažíte nejako vybrusliť sám pred sebou a sám pred sebou sa nehanbiť, lebo sám ste Dzurindovu vládu ešte pred vypuknutím aféry Gorila obhajoval ako len to šlo. Čo i len spomenúť meno Mečiara a zahrnúť ho do úvah o korupcii aplikovanej v roku 2005 a 2006 na najvyšších miestach je naozaj obdivuhodné.
Teraz pre nezainteresovaných čitateľov o spise Gorila.
V byte náhodou susediacom s bytom jedného príslušníka slovenskej tajnej služby sa konali pravidelne schôdzky spolumajiteľa finančnej investičnej spoločnosti s vtedajším ministrom hospodárstva a predsedníčkou fondu národného majetku. Dohadovali sa tam predaje štátneho majetku, či už samotnej investičnej spoločnosti alebo iným hlavne zahraničným spoločnostiam. Dohody obsahovali spôsom presadenia predaja na vláde a fonde (väčšinou korupciou), prerozdelenie korupčných súm medzi jednotlivé osoby a spôsom prevodu na tieto osoby. Týmito osobami boli členovia dozorných rád, členovia fondu národného majetku, predsedovia politických strán a ich pokladníci. Fuj! Nevie sa od kedy sa tieto stretnutia konali. Odpočúvanie prebiehalo len pár mesiacov v rokoch 2005 a 2006. Zrušené bolo po tom, čo si aj SIS uvedomila, že je prezradené a zrejme sa tieto schôdze už nekonali. V roku 2006 aj tak bola privatizácia vtedajšou stranou Smer po nástupe do vlády zastavená. Treba sa však zamyslieť nad tým od kedy boli tieto schôdze. To už siedmy rok bola vo vláde strana SDKU a v tom období sa zprivatizovali všetky strategické energetické spoločnosti s monopolným postavením na trhu.