Proč si v naší bohaté společnosti každý připadá jako oškubaný chudák?

Britský historik Robert Skidelsky, profesor politické ekonomie na Univerzitě ve Warwicku, napsal se svým synem Edwardem, filozofem na Univerzitě v Exeteru, knihu How Much is Enough? Money and the Good Life (Kolik je dost? Peníze a dobrý život). Kritizují v ní současný ekonomický řád a jejím klíčovým motivem je, že veškeré lidské a společenské zájmy byly v dnešní společnosti upozaděné ve prospěch touhy po nikdy nekončícím hospodářském růstu.

Následkem úsilí o hospodářský růst zmizela v nedohlednu antická otázka, co znamená pro člověka dobrý a smysluplný život – stala se nesmyslnou a nemístnou. Robert a Edward Skidelští ukazují, že západní společnost je v tomto ohledu výjimečná. V dějinách totiž neexistovala vyspělá kultura, ať už antická, indická či čínská, jíž by byl lhostejný způsob, jakým člověk vede svůj život, pokud vydělá peníze. Naopak, vždy existovala hierarchie hodnot, v níž bylo vydělávání peněz a hospodářský růst na nejnižších stupních.

reklama

Od vydělávání peněz k vědě a umění

I slavný britský ekonom John Maynard Keynes, o kterém Robert Skidelsky napsal mnoha cenami ověnčenou a dnes již klasickou třídílnou biografii, se domníval, že materiální blahobyt je hodnota, pro niž je třeba pracovat. Hýčkal však v sobě, jak sám říkal trochu náboženskou představu, že až jej bude dosaženo – většina lidí nebude trpět hlady a bude mít kde bydlet –, přeorientuje se společnost z vydělávání peněz na rozvoj vědy a umění. Tento svůj sen, kterým nadchl intelektuály okolo svého přítele a filozofa George Edwarda Moora a spisovatelky Virginie Woolfové, vyjádřil v krátké eseji Ekonomické možnosti našich vnoučat.

Britský ekonom Keynes se domníval, že v roce 2030 bude dosaženo takového blahobytu, že lidé budou moci výrazně omezit dobu strávenou v placené práci

A právě ta se stala ústředním motivem pro Roberta a Edwarda Skidelské. Keynes se však ve svých předpovědích zásadně mýlil. Domníval se totiž, že v roce 2030 bude dosaženo takového blahobytu, že lidé budou moci výrazně omezit dobu strávenou v placené práci. Pro udržení chodu společnosti a blahobytu, který nebude třeba dále rozšiřovat, by dle něho mělo stačit pracovat tři hodiny denně. Tím by byl uspokojen „starý Adam v nás“, který má v potu tváře vydělávat svůj chléb.

Ve svém volném čase by se lidé mohli věnovat nevýdělečné činnosti, která na základě Aristotela není prostředkem, ale cílem o sobě – její samotný výkon by nás plně uspokojoval. I u každé této aktivity sice lze uvést důvod, že je k něčemu dobrá – například věda může posunout technologii –, ale v podstatě jde o to, že výkon poznávání či umění, výchova dětí nebo určitý druh veřejné činnosti jsou způsoby trávení volného času, jež samy o sobě člověka, potažmo i celou společnost rozvíjejí.

Dvě Keynesovy předpovědi

Na Keynesově eseji jsou pozoruhodné dvě předpovědi. V podstatě správně předpověděl tempo růstu západních společností. Naprosté fiasko je však jeho druhá předpověď. Nikdo totiž nechce přestat pracovat, má-li takzvaně dost. Ještě před sto lety si bohatí angličtí aristokraté dávali pozor, aby se neušpinili placenou prací, nyní však místo nich vzhlížíme s úctou k workoholikům, kteří čím víc mají peněz, tím zběsileji se honí po světě za dalším „výdělkem“. Keynesova esej se proto jeví jako výplod chorého mozku, přestože je celkem logické, že peněz není nikdy dost. Kde udělal Keynes chybu?

Keynes věřil, že kapitalismus je cestou k vysněným filozofickým zítřkům

Keynes vycházel z toho, že kapitalismus v člověku neprobouzí příliš ušlechtilé vlastnosti. Především je třeba, aby si člověk v kapitalistické společnosti osvojil, nedisponuje-li touto vlastností ze své „přirozenosti“, značnou dávku hamižnosti a nenasytnosti. Pokud to neučiní, bude ve společnosti působit jako zoufalec, který není řádně motivován. Keynes však věřil, že kapitalismus je pouze cestou k vysněným filozofickým zítřkům.

Řečeno jinak, rychlá cesta ke společenskému zbohatnutí vede přes kapitalismus, což je třeba vzít na milost, má-li se Keynesova utopie stát skutečností. Ve chvíli, kdy však bude mít společnost dostatek, je nutné další chtění utlumit a namísto dalšího toužení po nových statcích začít s ozdravnou postkapitalistickou kúrou na základě zmíněných filozofických, vědeckých, uměleckých či veřejně prospěšných činností.

Vlastní zájem

Pokus o „přechodné“ využití negativních sil člověka byl proveden již za renesance, kdy se začalo systematizovat myšlení, že člověk je ze své přirozenosti zlomyslný a že vladař udělá nejlépe, pokud tuto lidskou vlastnost využije ve svůj prospěch. Jedním z prvních, kdo na této ideji založil své politické myšlení, byl Niccolò Machiavelli. Ten pochopil, že zlé pudy nemusejí být pouze křesťansky potlačované, ale naopak je lze integrovat a cíleně a legitimně využít. Řečeno jinak, nejde o to, aby byl člověk dobrý a poctivý, podstatný je úspěch, který se však bez kreativního použití negativních sil neuskuteční.

Machiavelli pochopil, že zlé pudy nemusejí být pouze křesťansky potlačované, ale naopak je lze integrovat a cíleně a legitimně využít

Hřích nestřídmosti či obžerství byl následně přeložen do slovníku moderních společenských věd jako „vlastní zájem“. Jak lidé racionálně naplňují své zájmy, pak stanovil nový vědecký obor ekonomie. Tím v dílech raných ekonomů, především Adama Smitha, vzniklo nové pojetí člověka. Ten již nemá usilovat o potlačení své hříšnosti – lakomství, nestřídmosti a pýchy – ale ponechat své marnivosti volný průběh, neboť neviditelná ruka trhu poprvé zmíněná v Smithově díle Teorie mravních citů nakrmí díky hamižníkům i ty nejchudší.