Proč potřebujeme vůdce

Mark van Vugt Anjana Ahujaová

Potřeba následovat vůdce je u většiny lidí tak silná, že nemají-li k dispozici kvalitní vůdce, vytvoří si nekvalitní, protože je k tomu evoluce nutí.

Recenze
Benjamin Kuras | 06.02.2013

Proč někteří lidé vedou, jiní je následují a proč na tom záleží (Why Some People Lead, Why Others Follow, and Why It Matters), táží se Mark van Vugt a Anjana Ahujaová v podtitulku své knihy Selected (Vyvolení). Odpovídají na ni čtivou psychologickou, politickou a sociologickou studií evoluce vůdcovství a následování nejen v politice, ale i v práci, podnikání, sportu a soukromém životě.

Holanďan Van Vugt je odborník na evoluční psychologii, kterou přednáší na nizozemských univerzitách a v Oxfordu. Ahujaová je britská Indka s doktorátem z fyziky, která v deníku Times pravidelně zveřejňuje populárně vědecké články. Nabízejí novou teorii vůdcovství, kterou pojmenovávají „evoluční teorie vůdcovství“.

Hierarchické uspořádání

Van Vugt a Ahujaová tuto svou novou teorii budují na historickém sledování přizpůsobivého chování zaměřeného na účinnější reprodukci a na přežívání organismů a druhů. A zjišťují, že vlastnosti vůdcovství a následování se zakořeňují (často dědičně) do lidských mozků tak, že u různých lidí vytvářejí automatické a instinktivní přizpůsobování jednomu či druhému myšlenkovému nastavení.

Vůdcovské typy lidí budou v každé situaci tíhnout k vůdcovskému jednání, následující typy lidí je pak budou v každé situaci následovat

Vůdcovské typy lidí budou v každé situaci tíhnout k vůdcovskému jednání, následující typy lidí je pak budou v každé situaci následovat. Tímto způsobem se v celých dějinách skupiny lidí hierarchicky organizují. Někdo v nich spontánně vede a jiní ho stejně spontánně následují, protože je pro ně výhodnější nechat se vést a neboť takto organizované skupiny nejlépe prosperují a přežívají.

Podstatou této evoluční teorie vůdcovství je otázka, kterou si málokdo klade: Proč evoluce vytváří vůdce a následující? Historickým vysvětlením je vymírání lidských skupin, které na jedné straně neměly schopné vůdce, na druhé jim chyběl silný pud skupinové příslušnosti a sebezáchovy a z něj pramenící loajalita a poslušnost vůči schopnému vůdci.

Skupinové přežití

Stěžejní kvalitou vůdcovství je odpovědnost za následující. U následování pak víra, že vůdce ví lépe než my, co je pro přežití skupiny správné. Povinností vůdců je vytvářet pro své následující prostředí a systémy, k nimž by ti mohli být loajální, protože jsou pro ně výhodnější. (Při tomto vysvětlení možná zamrazí uvědomění, že v takovém stavu se dnes nacházíme: bez rozhodných vůdců, hroucení zavedených výhodných systémů zasluhujících naši loajalitu, bez silného pudu skupinové sebezáchovy a bez skupinové loajality u vůdců i následujících.)

Stěžejní kvalitou vůdcovství je odpovědnost za následující. U následování pak víra, že vůdce ví lépe než my, co je pro přežití skupiny správné.

Van Vugt a Ahujaová připomínají, že evoluce sama o sobě nerozlišuje mezi chováním „dobrým“ a „zlým“, zajímá se pouze o jeho užitečnost pro přežití a reprodukci. Tím však lidské psychice nastavila smysl pro chování „správné“ a „špatné“ a tvoření zákonů odměňujících loajalitu a trestajících vzpouru. To vše z hlediska skupinového přežití a reprodukce. Takže ne vše, co je a priori dobré (je-li něco takového), je nutně i správné pro skupinové přežití – a naopak.

Může tedy existovat nějaká absolutně platná etika? Může, pokud zároveň slouží ke skupinovému přežití. Dobré vůdcovství pak musí takovou etiku pěstovat a demonstrovat ke skupinovému napodobování. Vůdcové, kteří ji sami nedodržují, přispívají ke skupinovému úpadku.

Potřeba následovat

Van Vugt a Ahujaová jako mimořádný příklad současného vzácného spontánního kvalitního vůdcovství se skupinovou loajalitou uvádějí veterána z vietnamské války Richarda Rescorlu, bezpečnostního šéfa jedné z firem sídlících v newyorských „dvojčatech“ 11. září 2001. Ten když viděl první letadlo vrážet do první budovy, začal spontánně, plynule, bez paniky a proti instrukcím evakuovat z druhé budovy 2700 svých svěřenců. Z nich se mu podařilo dostat ven před jejím zřícením všechny kromě šesti. Byl mezi nimi i on sám, neboť jeho samozřejmým vůdcovským instinktem byla odpovědnost za své svěřence a sebezáchrana na posledním místě.

Potřeba následovat vůdce je u většiny lidí natolik silná, že nemají-li k dispozici kvalitní vůdce, vytvoří si nekvalitní, protože je k tomu evoluce nutí

Potřeba následovat vůdce je u většiny lidí natolik silná, že nemají-li k dispozici kvalitní vůdce, vytvoří si nekvalitní, protože je k tomu evoluce nutí. Ty pak někdy okolnosti buď donutí ve skutečné vůdce vyrůst, nebo povzbudí k tomu, aby vůdcovství zneužili ve svůj prospěch a proti skupinovému zájmu. Že nám dějiny nadělily tolik těch druhých, vysvětlují Van Vugt a Ahujaová genetickým předáváním: nejmocnější padouši v dějinách měli nejvíc dětí.

Van Vugt a Ahujaová identifikují dva základní typy vůdcovských kvalit: transformační a charismatický.

  • Transformační vůdci se snaží inspirovat následující ke změně myšlení, chování a systému, a tím je přimět k větší nezávislosti a podílu na vedení a vlastní vůdcovské kvality či zásluhy odsunout do pozadí.
  • Charismatičtí vůdci zůstávají v centru událostí a vedou následující silou své osobnosti a šarmu.

Z těchto dvou základních typů vznikly různé teorie vůdcovství, které Van Vugt a Ahujaová uvádějí, než se je pokusí sladit se svou evoluční teorií vůdcovství.

Zobrazit diskusi
Reakcí:2

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Tak proto si tolik lidí vybralo za vůdce neexistujícího Ježíše!

Vsjo jásno....

Co to je za nesmysl?

"Může tedy existovat nějaká absolutně platná etika? Může, pokud zároveň slouží ke skupinovému přežití."

Etika platná pouze za podmínky, slouží-li ke skupinovému přežití, není absolutní, ale naopak relativní. Absolutní etika je bezpodmínečná.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah