Kritický průvodce bruselským labyrintem

Kritizovat instituce Evropské unie v Bruselu je snadné – ať už jejich nepružná jednání, nesmyslná administrativní rozhodnutí či neustálý růst počtu úředníků. Sídlo EU se stalo monstrem, v jehož chodbách se málokdo orientuje. A za podivnými zkratkami různých unijních institucí si navíc většina ze zhruba pěti set milionů občanů členských zemí EU nedokáže nic konkrétního představit.

Hans Magnus Enzensberger (1929), jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů po roce 1945, esejista, vydavatel, překladatel a novinář, je také známým kritikem EU. Ve své eseji Sanftes Monster Brüssel oder Die Entmündigung Europas (Laskavá obluda Brusel aneb Jak se Evropa stala nesvéprávnou) pak popisuje labyrint byrokratických institucí EU. Nejde však o její povrchní kritiku, ale o vážné zamýšlení nad chybějící demokratickou legitimitou unie i o ukázku polemiky na vysoké úrovni.

reklama

Jak to začalo

V roce 1946 Winston Churchill ve slavném projevu v americkém Fultonu nejen poprvé zmínil železnou oponu, ale i sjednocenou Evropu včetně Německa. Churchill tím překvapil, protože nikdo mu nebyl stejně nesympatický jako Němci. Pochopil však, že tehdejšímu Sovětskému svazu by nejednotná Evropa a nefungující Německo zbídačené případnými francouzskými územními požadavky či reparacemi vyhovovaly.

Evropská komise považuje za nepřítele toho, kdo chce vědět víc. A často označuje média řízená protievropskou lobby za škarohlída šířícího nepravdivou kritiku evropských úředníků.

V roce 1952 vznikla Montánní unie neboli Evropské společenství uhlí a oceli, jehož prvním předsedou byl francouzský politik Jean Monnet, schopný organizátor, který upřednostňoval konsensuální rozhodnutí. Dle jeho představy měla mít evropská integrace především technokratickou formu. A EU je v podstatě až dosud hospodářským společenstvím, v němž jsou národní mentality a tradice pouze překážkami, které je třeba překonat.

Dle Enzensbergra je ironií dějin, že impuls k vytvoření EU, ekonomika, ji v současnosti kvůli možnému rozpadu eurozóny nejvíc ohrožuje. Od začátku zavedení eura totiž ani v jednu chvíli všechny členské země eurozóny nedodržovaly domluvená kriteria. Kdyby se však na nich trvalo, státy, jako je Řecko, Itálie nebo Belgie, by nikdy euro zavést nemohly.

Klady a zápory

Celý jeden lidský život v západní Evropě nebyla válka, což je dle Enzensbergra v jejích dějinách výjimka, na kterou může být hrdá. V období po druhé světové válce v ní bylo obtížné cestovat, při objednávce knihy z jiné evropské země bylo třeba navštívit i celní úřad a převod peněz byl na úrovni mezistátních styků a bylo k němu nutné získat řadu povolení. V současnosti taková omezení v podstatě neexistují.

Brusel má i dostatečnou moc, aby se mohl postavit tabákové, bankovní či farmaceutické lobby. Bruselským úředníkům se také podařilo prosadit například snížení cen za telefonní hovory ze zahraničí či za poplatky při použití bankovního automatu, sjednocení evropského leteckého prostoru nebo finanční pomoc málo rozvinutým evropským regionům. To jsou pozitivní rozhodnutí, jež však, jak uvádí Enzensbergr, není nutné vynášet do nebes, protože se o to rády postarají propagační oddělení různých institucí EU.

Jak je možné, že se v EU sice spojily demokratické národní státy, ale v jejím rámci – na nadnárodní úrovni – demokracie nefunguje?

Pro Evropskou komisi (EK) je však termín propaganda, jejž často používají její kritici, „ošklivým“ slovem, a proto místo něj raději používá pojem „lepší komunikace“. A ve svých zprávách zamlžuje údaje o příspěvcích členských zemí EU nikoli proto, že by chtěla něco skrývat, ale protože by je mohli zneužít lidé vystupující proti unii. Toho, kdo chce vědět víc, považuje za nepřítele. A často označuje média řízená protievropskou lobby za škarohlída šířícího nepravdivou kritiku evropských úředníků.

Evropská komise

Jeden z problémů EK spočívá v neexistenci evropské veřejnosti. Příslušníci členských zemí EU jsou totiž neustále v zajetí zlozvyku poslouchat vlastní vládu. Evropská komise proto pravidelně zveřejňuje průzkumy veřejného mínění Eurobarometru, jež pro EU vyznívají mnohem lépe. Například 92 procent dotázaných Evropanů souhlasilo s modernizací pracovního trhu a s podporou sociálně slabších. Toto procento by však určitě bylo ještě vyšší, kdyby otázka třeba zněla, zda jsou Evropané pro válku nebo mír, ironizuje Enzensberger.

Eurokomisaři nejsou demokraticky volení, ale dosazovaní jednotlivými členskými státy EU. Zatímco výkonný byrokratický aparát EU je obsazován na základě náročných odborných kritérií, u eurokomisaře nerozhoduje jeho kvalifikace, ale například to, zda bylo třeba odsunout vysloužilého nebo nepohodlného politika z národního kolbiště. A jejich činnost může vyústit až k formulaci jako v dokumentu č. 2009/0088: „Doporučuje se potrestání za účelem zesílení odstrašujícího účinku.“ To, co připomíná stalinský příkaz k potírání třídního nepřítele, je ve skutečnosti doporučení EK k nekuřáckým zónám.

Bruselští úředníci jsou přesvědčeni, že občané jednotlivých evropských zemí nejsou kompetentní a nevědí, co je pro ně dobré

Předsedovi EK je podřízeno 36 generálních ředitelství, která se označují zkratkami, například EAC (vzdělávání a kultura), RTD (výzkum) či ENTR (podniky a průmysl). Každé generální ředitelství se dělí na ředitelství, protože jinak by byl generální ředitel jen obyčejný ředitel. A každý rok přibývají další ředitelství, a tudíž i ředitelé. Neustále však existuje mnoho „neandrtálců“, kteří mezi zkratky generálních ředitelství řadí i ESLP, Evropský soud pro lidská práva. Ten sídlí ve Štrasburku, a přestože používá stejnou vlajku a hymnu jako EU, nemá s ní nic společného.