Fašistický původ západního liberalismu

Dnešní politicky korektní západní liberalismus má fašistický původ, tvrdí konzervativní americký novinář Jonah Goldberg. Ten se poprvé proslavil spoluprací na obhajobě Moniky Lewinské proti bývalému americkému prezidentu Billu Clintonovi. Bojoval za ni, jak rád říká, „v zákopech Clintonových kalhot“. Není tedy divu, že Clintona – ale především Hillary Clintonovou – považuje za hlavní aktéry současného „liberálního fašismu“.

Ten bychom možná nazvali fašismem s lidskou tváří. Takovým, co sice také chce všechno řídit, ale politické odpůrce nezabíjí ani nezavírá, pouze diskredituje jako osobnosti a omezuje jim svobodu projevu. Jak v západních demokraciích – konkrétně v USA – vznikl, je námětem Goldbergovy pozoruhodné knihy Liberal Fascism: The Secret History of the Left from Mussolini to the Politics of Meaning (Liberální fašismus. Tajné dějiny levice od Mussoliniho po politiku smyslu).

reklama

Zdroj inspirace

„Politika smyslu“ je módní termín, který už několik desetiletí razí manželský pár Clintonů. Dávání „smyslu“ politice je moderní levicová metoda sjednocování pod praporem nadšeného „progresivismu“ a vylučování „neprogresivních“ osobností na okraj společnosti. Taková ta umírněná forma totalitního „kdo nejde s námi, je proti nám“.

Clintonovi ji převzali od Johna Fitzgeralda Kennedyho, ten od Franklina Delano Roosevelta a ten od Woodrowa Wilsona. A ten od Benita Mussoliniho, autora pojmu „totalitarismus“, jímž tento levicový socialista tělem i duší, mínil totální zapojení všech pro společný cíl. Veškeré hlásání a prosazování „společných cílů“ je podle Goldberga stěžejním prvkem fašismu, i kdyby byl benevolentních metod. Jeho hlubší kořeny sahají zpět do Francouzské revoluce a k romantickým idejím Rousseauovým.

Mussolini svoje metody vládnutí odvodil od amerického filozofického pragmatismu, jehož základním heslem bylo „co je užitečné, to je pravdivé“

Americký liberalismus, tehdy si říkající progresivismus, se ve svých počátcích a v základních principech podobal Mussoliniho fašismu, od nějž převzal i několik zásadních idejí a metod. Ten, připomíná Goldberg, byl neskonale benevolentnější a méně krutý než německý nacismus, spoluprací s nímž se nakonec u amerických liberálů zdiskreditoval. Do té doby však byl pro ně obdivovaným zdrojem inspirace. Byl také (stejně jako komunismus) stoprocentně levicový, antikapitalistický a protináboženský, připomíná Goldberg těm, kdo rádi označují fašismus za extrémní pravici.

Vliv pragmatismu

Mussolini se nikdy nepřestal označovat za socialistu a hlásil se k třídnímu boji, vůli lidu, podřízenosti jednotlivce národu a státu a ke státní regulaci průmyslu. Jako první v Evropě zrušil šlechtické tituly, zavedl osmihodinový pracovní týden a zaručenou minimální mzdu, dělnické výbory v podnicích a vládních institucích, progresivní daň znamenající jednorázové částečné vyvlastnění kapitálu a pozemků, znárodnění církevních majetků a podobné socialistické výdobytky.

Jako někdejší člen Socialistické internacionály (spolu s Leninem) Mussolini přesunul svou verzi socialismu nazvanou fašismus nikoli doprava (jak se domnívají mnozí historici), nýbrž do populismu, vysvětluje Goldberg. Mussolini byl také autorem dnes na levici opět populární teorie „třetí cesty“ mezi kapitalismem a socialismem.

Svoje metody vládnutí odvodil od amerického filozofického pragmatismu, jehož základním heslem bylo „co je užitečné, to je pravdivé“. Za „proroka pragmatické éry v politice“ Mussoliniho označovaly vlivné americké publikace dvacátých let 20. století.

Fašistické prvky

Goldberg definuje fašismus jako „názor, že každý koutek a každá skulina společnosti by měly pracovat společně v duchovní jednotě na společných cílech, na něž dozírá stát“. Čili jak jej definoval Mussolini, „vše ve státě, nic mimo stát“. Na tomto principu Wilson budoval USA po první světové válce. S mnoha znatelně fašistickými prvky zavedenými za války, jichž Goldberg vypočítává dlouhou řadu.

• Fascinace mocí, s vírou, že moc je vždy pozitivní a její růst, upevňování a rozšiřování přirozeným evolučním vývojem řízeným Bohem, v němž ústavní demokracie je jen mezistupněm a ústava dočasným nástrojem, který bude překonán.
• Kult vlastní osobnosti označující sebe za „přirozený projev vůle lidu“ a zároveň „ruku Boží“ a svou politiku za „Boží vůli“.
• Hledání „vědeckých“ metod řízení státu, jako je efektivní ministerstvo propagandy, sociální inženýrství všelijakých komitétů a komisí ukázňujících podnikatele do služeb pro stát, statisíce státem placených a odznaky vybavených špehů polofašistickou organizací American Protective League.
• Nátlak na média, ekonomickou likvidaci nejméně 75 publikací znemožněním distribuce.
• Zatčení odhadovaných 175 tisíc Američanů za „nedostatečné vlastenectví“.
• Povýšení ideologie na náboženství vírou, že progresivismus je „aplikované křesťanství“.

Fašistické prvky měl i Rooseveltův oslavovaný progresivistický Nový úděl podepřený vírou většiny politiků, že krize si vyžaduje diktátorské a kolektivistické řešení, ekonomické a politické experimentování, v němž státu se musí dovolit vše, pokud je to z „dobrých důvodů“. Vyhlašování „nových nástrojů moci“, jako byla National Recovery Administration stanovující řemeslníkům a obchodníkům „spravedlivé“ ceny, pořádající organizované vlastenecké průvody, organizující jednotlivce do „komunit“, či „nového světového řádu“.