Dluhy se splácet nemusejí

Obávám se, že jste se dotkl jedné důležité věci - totiž, že nelze předvěkým a starověkým a středověkým lidem přisuzovat stejné motivace, jako lidem novověkým či dnešním. Chápání řádu světa, fungování společnosti, pojmů "vlastnit" je totiž dost proměnlivé a hledat motivaci "proč půjčit krávu" v jediném "rozumném" vysvětlení - totiž v potřebě zisku, může platit dnes a u nás, ale nemuselo platit "tehdy" a "tam".

Obecně jsou vaše příspěvky zatíženy touto ahistoričností, ale to neberte jako nadávku či výtku, jen jako upozornění.

Vezměte si třeba takovou otázku osobního vlastnictví - kdy a které předměty se jím stávají? Zkuste třeba od Orlanda Figese "Ruská revoluce". Velmi obsáhle se tam zabývá stavem ruské společnosti na venkově na přelomu 19./20. století (úmyslně beru příklad z historicky blízké doby, byť "zaostalejší" lokality) a všímá si významu místních občin v chápání a životě lidí. Když to maximálně zjednoduším, na prvním místě je občina. Relativně uzavřená společnost s vnitřní hiearchizací a poněkud odtažitým postojem k jedincům "zvenku". (Jsme u té otázky primární důvěry "našim" a "cizím".) Občina má mnoho prostředků, jak si na svém členu "vynutit" být důvěryhodný - jednou z nejsilnějších zbraní nátlaku ba nedůvěryhodného je jeho vytěsnění na samý okraj občiny (s tím, že pak požívá nejméně jejích výhod, či se snižuje jeho šance na "dobrý" sňatek svůj či vlastních dětí, musíé nakládat s těmi nejhoršími statky občiny atp.) či dokonce až za její hranice.

Což je pro jedince ukotveného v občině katastrofa, protože nebýt součástí občiny znamená být Nikým. Takový jedinec ztratil svou důvěryhodnost, kreditbilitu ;-). A tak ho vnímají i občiny okolní - jako někoho, kdo byl svou mateřskou občinou uznán nedůvěryhodným, tedy i pro novou občinu takovým je (podle hesla "kdo jednou zradil mého nepřítele, zradí příště i mě mému nepříteli"). Aby si takový jedinec důvěru nové občiny získal, musí disponovat prostředky, jimiž svou nedůvěryhodnost bude minimalizovat okamžitou reálnou hodnotou - penězi.

V rámci konkrétní občiny ale ony peníze nehrají důležitou roli. Jednak nejdůležitější zdroje obživy nejsou "soukromým vlastnictvím" jak je chápeme my dnes, v saturované společnosti lidí, "kteří si nevěří", ale jsou majetkem občiny. Představte si to jako bytové družstvo, v němž nevlastníte konkrétní byt, ale jen právo k jeho užívání vyplývající z členství v onom družstvu. Všechna práva majitele - ale i povinnosti - však vykonává družstvo jako celek. Ona pole jsou tedy v rámci občiny vnímána spíše jako jakési "právo k užívání". Běžně se stávalo, že byla přerozdělována.

V zásadě zde hovoříme o společnosti pravěké - v níž i dobytek nebyl jednotlivců, jako celého kmene/občiny. Mělo to i svou logiku, při úrovni dobového zemědělství nebylo v silách průměrného člena občiny krávu udržet při životě bez kooperace s občinou jako celkem.

Abych se dostal k podstatě věci - taková "půjčka krávy" pak nemusí nutně znamenat touhu po zisku v našem dnešním chápání. Stejně tak nemusí znamenat ztrátu osobního bezvýhradného majetku. Kráva samotná jednak stále zůstává v občině, tedy ve sféře "vzájemné důvěry" a jakéhosi "společného vlastnictví", druhak protiváhou za onu konkrétní krávu vám bude příslib - nazvěme to jiných protislužeb - vyplývajících z "členství v občině" vás i vašeho "dlužníka".

Úplně nejjednodušší přirovnání: v hospodě zaplatíte přátelům rundu. Neočekáváte, že vám zaplatí tutéž rundu za stejnou cenu hned. Ani, že vám v budoucnu koupí o panáka víc (úrok). Jednoduše předpokládáte, že někdy to budete vy, komu bude runda čehokoliv zaplacena zase ze strany dnešního "dlužníka".

Nebo ještě jinak: Jste slušně vychované dítě. Až se vaši rodiče dostanou do stáří a budou mít třeba problémy, předpokládá se, že se o ně postaráte stejně, jako oni se postarali o vás, když jste byl v dětství nemohoucí. Ale neběháte s účetní knihou a procenty a úroky. Protože pak byste se jako dítě svým rodičům nikdy nedoplatil - jste vlastně věčný dlužník.

Abych se dostal k nějakému závěru: motivace k "zjevně nevýhodnému" jednání (půjčím krávu bez nějakého úroku) může ležet v rovinách, jež samy o sobě leží mimo "ekonomické myšlení". Nebo jsou naopak velmi "ekonomické" z hlediska udržitelnosti společnosti jako celku - nikoliv pouze vybraných zájmů několika jedinců konkrétních. Půjčím tak krávu čistě proto, že ji sám nepotřebuji k uspokojování vlastních konkrétních potřeb (či většiny z nich). Půjčím ji proto, protože to tomu druhému v danou chvíli pomůže. Ve společnosti "důvěry" předpokládám, že až já budu potřebovat vajíčka a onen soused má slepic dost, klidně zase on půjčí tu slepici mně. A tak, jako já jsem ušetřen starostí o krávu, když ji půjčím celou (soused potřebuje mléko, tak ať ji také pase, dojí a stará se o ni), je i on ušetřen starosti o slepici.

Účetní záznam v takové společnosti pak představuje spíše jakýsi "index důvěryhodnosti chování", nikoliv záznam "objektivních hodnot".  Být "dlužník" není morálně špatně, figurujete-li i na straně věřitelů - přičemž "univerzální objektivní hodnota komodity" postrádá smysl - smysl má samo chování "vkládám do občiny" versus "beru z občiny" (chtělo by se dodat "podle svých schopností a potřeb", ale to už byste smetl jako bolševismus ;-)). Tedy - soused vám půjčí krávu, vy jemu slepici. A je to v pořádku (hodnota té krávy a slepice navíc zůstává v občině). Navíc budete-li onu krávu potřebovat k orbě (či kdokoliv z občiny), očekáváte, že vám ji soused tak nějak zapůjčí zpět na onu orbu (tak jako vy jste ji před tím půjčoval na orbu jemu).

Prostě - operujeme-li s pojmy "půjčka", "dluh", "osobní vlastnictví", "vlastnictví", "obchod" směrem do minulosti či jiné kultury, musíme být obzvlášť opatrní na podstatu, význam onoho slova pro tu kterou společnost či kulturu. Za jedno z největších neštěstí dnešní doby považuji skutečnost, že nám zcela splývají pojmy "ekonomický systém" a "(přirozený) společenský řád", vytváříme mezi nimi rovnítko. A pak se divíme, že nedokážeme nalézt cestu ven z problémů, jež s sebou ten který ekonomický řád nese.

Osobně mi ona úvaha o vztahu vzniku peněz a principu "důvěry" dává logiku a líbí se mi. Zvláště když vím, že chování a motivace lidí nemusí být nutně poháněny touhou "vydělávat". Někdy stačí prostě existovat.

Proč ti mám půjčit krávu? No a proč ne? (A za tím je skryto: "Někdy v budoucnu budu třeba zase já potřebovat slepici" - ale třeba ji potřebovat nebudu nikdy.)