Dluh jako zdroj umění a zábavy

Poměr dluhu k příjmu průměrné kanadské rodiny v roce 1955 činil 55 procent. V roce 2003 však už 105 procent a neustále roste. V USA je ještě o desetinu vyšší. Evropa na tom není o nic lépe. Většina obyvatel západního světa utrácí víc, než vydělá. Stejně se chovají západní vlády. Finanční krizi roku 2008 způsobilo nezodpovědné a nesmyslné půjčování peněz lidem, o nichž poskytovatelé půjček věděli, že nikdy dluh nebudou moci splácet.

Tato dnes obecně známá fakta jsou výchozím tématem knihy Payback: Debt and the Shadow Side of Wealth (Splácení. Dluh a odvrácená strana bohatství) jedné z nejúspěšnějších a nejplodnějších současných spisovatelek, Kanaďanky Margaret Atwoodové. Tuto knihu vyprovokovala dluhová krize a podtitulem Atwoodová sděluje, že dluh vnímá ve vztahu k bohatství jako jeho nedílnou součást, ale zároveň hrozbu. Sedmdesátiletá Atwoodová je laureátkou asi 20 literárních cen, má čestné doktoráty 20 univerzit a napsala 30 beletristických knih, dvanáct básnických sbírek a deset děl literatury faktu.

reklama

Smysl pro fair play

Atwoodová neaspiruje na krkolomné objevy a filozofické či ekonomické rady. Je především vypravěčka, která se snaží dluh definovat. Dělá to prostřednictvím dějinných příběhů, historek a literárních děl, jež s dluhem souvisejí. „Dluh je všude okolo nás jako vzduch, ale nikdy se nad ním nezamýšlíme, dokud se nenaruší jeho přísun,“ rozvíjí Atwoodová klubko svých úvah.

A dodává: „Je to každopádně něco, co cítíme jako nepostradatelné pro náš kolektivní optimismus. V dobrých dobách se na něm vznášíme jako na balóně plněném heliem, stoupáme výš a výš, a balón se zvětšuje a zvětšuje, až najednou: Puf! Nějaký kazisvět nám balón propíchne špendlíkem a my se řítíme dolů.“

Atwoodová se snaží dluh definovat prostřednictvím dějinných příběhů, historek a literárních děl, jež s ním souvisejí

Co tímto špendlíkem je a v čem spočívá, se snaží vystopovat z dávné historie, kdy ještě existovaly, jak to Atwoodová nazývá, „starodávné rovnováhy“. Takové ty anticko-biblické, které stále zůstávají podnoží naší kultury i v jejím dnešním morálním ochabování. Například „co seješ, to sklidíš“, „nic není zadarmo“, „co stoupá nahoru, musí jednou klesnout“, „nemůžeš utrácet víc, než vyděláváš“ či „co se vypůjčí, to se musí vrátit“.

Takový ten naší kultuře v hloubi duše vrozený smysl pro „fair play“. Nosíme jej v sobě od dětství a v hloubi duše víme, co je a není fair. Nevracet, co jsme si vypůjčili, nemáme problém cítit jako unfair. Navzdory tomu jsme, naše civilizace jako celek, až po uši zadlužení. Proč tomu tak je?

Podvědomé účetnictví

Kdybychom neměli smysl pro fair play, nemohli bychom vytvořit systém půjčování a pojem dluh by nám nic neříkal, protože bychom jej neměli čím měřit. Takto máme zavedené podvědomé účetnictví, které nám diktuje, co směnit za co, jakou hodnotu za jakou protihodnotu. Fair play znamená vyrovnání účtů tak, že nikdo nikomu nic nedluží.

Nemusejí to být peníze a zboží, může to být vzájemný altruismus, vzájemná pomoc, vzájemná laskavost. K tomu účelu také už u Akkaďanů a u starověkých Řeků vznikly váhy. A ty se staly i symbolem spravedlnosti – Iustitia –, jedné z mála ženských bohyň, které přežily patriarchální svržení starého matriarchátu, zaznamenává Atwoodová jako pozoruhodnost.

Jméno bohyně Nemesis znamená odplatu, ale nikoli nutně ve smyslu pomsty, nýbrž opět spíš ve smyslu splácení, čili vyrovnávání dluhu štěstí nebo neštěstí. Soudcovství ve starověku bylo většinou zvažováním dluhů a stanovováním úhrady. Asijské kultury si zároveň vytvořily kosmický zákon vzájemnosti čili příčiny a následku.

Hmotné i spirituální provinění

Je dluh sám o sobě zlem? Křesťanská modlitba Otčenáš prosí v obvyklém českém překladu o „odpuštění našich vin jako my odpouštíme našim viníkům“, zatímco některé překlady anglické a francouzské žádají „odpuštění našich dluhů jako my odpouštíme dluhy jiných“. Je to proto, že v aramejském originále modlitby, informuje Atwoodová, totéž slovo znamenalo dluh, provinění i hřích. A jde v ní nejen o dluhy a provinění hmotné, ale i spirituální.

Kdybychom neměli smysl pro fair play, nemohli bychom vytvořit systém půjčování a pojem dluh by nám nic neříkal, protože bychom jej neměli čím měřitBůh odpouští naše dluhy a provinění do té míry, jako my odpouštíme těm, kdo se vůči nám provinili nebo nám dluží. Atwoodová připomíná Mojžíšův zákon vyvazovat dlužníky z dluhů každý sedmý rok. A všímá si, že velká část Deuteronomia je právě o zákonech fair play, smlouvání a uzavření fair transakce, určování hodnoty zástav a příslibů, v nichž nade vše platí zákaz brát do zástavy dlužníkovy nástroje obživy.

Atwoodová pokračuje podobnou analýzou křesťanství, jehož teologie je založena na pojmu spirituálních dluhů a metod jejich splácení. Včetně možností splácení zástupného, v tom smyslu, že naše dluhy za nás zaplatí někdo jiný („Ježíš svým utrpením snímá hříchy svých věřících“). „Dědičný hřích“ je spirituální dluh, který musí křesťan splácet dobrou vírou a konáním dobrých skutků.