Americký myslitel vysvětluje, proč „černých labutí“ přibývá

Nassim Nicholas Taleb

Není to nedostatek, ale neurotická snaha udržet si blahobyt, co pohání sociální inženýrství, píše Nassim Nicholas Taleb.

Recenze
Tereza Matějčková | 03.04.2013

Amerického myslitele libanonského původu Nassima Nicholase Taleba proslavila jeho kniha Černá labuť. V ní již v roce 2007 předpověděl ekonomické otřesy v příštím roce. Taleb je navíc proslulý nejen prognostickou jasnozřivostí, ale i nechutí k ekonomům, univerzitním profesorům nebo novinářům.

Ti všichni se totiž dle něho snaží nabízet zoufale neumělé prognózy budoucnosti, jimž se společnost snaží svými velkolepými projekty zabránit. Tím se však stává zranitelnější vůči černým labutím – nepředvídatelným událostem –, jak je nazývá Taleb.

Ve své nové knize Antifragile: Things That Gain From Disorder (Antikřehkost. Věci, kterým prospívá nepořádek) – dle něho předmluvě ke knize Černá labuť – předkládá Taleb analýzu světa, jejž lze již nyní přejmenovat na přístav černých labutí. Dle něho je nárůst jejich počtu třeba přisoudit snaze sociálních inženýrů ovlivnit zákonitost hlavních prvků a procesů současného světa.

Tři skupiny

Dle Taleba je vše, co existuje, možné rozdělit do tří skupin.

  • Do první řadí věci a jevy křehké, s nimiž je třeba zacházet co nejpečlivěji a neopatrněji. Při transportu křehkého předmětu se jej snažíme zabalit tak, aby nebyl poškozen případnými otřesy – s krabicí označenou etiketou „křehké“ neházíme ani nešetrně nemanipulujeme. Podobné je to v případě křehkého člověka. Snažíme se ho ochránit před životními otřesy, aby se nezhroutil – z obavy, že každý takový otřes může být jeho posledním.
  • Opakem křehkosti je houževnatost. Takové předměty vydrží nešetrnou manipulaci. Houževnatý člověk je pak dostatečně odolný, aby snesl životní otřesy bez výraznější újmy na svém psychickém zdraví.
  • Do třetí skupiny patří dle Taleba jevy vyznačující se pozoruhodnou vlastností – otřes je neoslabí. A současně nezůstávají jako houževnaté předměty po otřesech nezměněné, ale naopak jim prospívají. Nejsou křehké, protože se po nich nerozpadnou jako sklenička, ale ani houževnaté jako kámen, neboť po otřesu mají více síly a energie než před ním.
    Tyto jevy označuje Taleb novotvarem antifragility, který lze přeložit – poněkud kostrbatě – jako antikřehkost. Při transportu antikřehkého předmětu by krabice s ním mohla být označena etiketou „Házejte, kopejte, ničte“, přičemž by byl doručen v lepším stavu než před transportem.

Co si pod těmito antikřehkými předměty, událostmi a lidmi představit?

Fatální oslabení

Dle Taleba je nejprve třeba si uvědomit, že současný člověk si dokáže jen obtížně představit konkrétní antikřehký jev. Pozoruhodná je přitom už jeho samotná nesamozřejmost, protože ve starověku byl považovaný za v podstatě běžný. Dokladem jsou antikřehké postavy, které často vystupují například v mytologii. A její součástí je již několik tisíc let moudrost, že nejsilnější a nejjistější není přecitlivělý nebo nezničitelně houževnatý, ale ten, kdo dokáže získat z otřesů, násilí a stresu.

Křehkost je sice spojená s vnímavostí a citlivostí, ale pro člověka není přínosem, pokud ho vnímané a procítěné fatálně oslabí

Nejznámějším antikřehkým příkladem je bájný pták Fénix, který po každém spálení povstane v nové síle z popela. Popřípadě Hydra, hadovitý tvor s několika hlavami, jíž po utnutí jedné hlavy místo ní naroste několik dalších.

Křehkost je sice spojená s vnímavostí a citlivostí, ale pro člověka není přínosem, pokud ho vnímané a procítěné fatálně oslabí. Křehký člověk, který zná svou povahu, se spíše před světem skrývá, než aby své citlivosti dokázal využít. Problém však má i houževnatý člověk, jehož psychický stav hned tak něco neovlivní. Nedokáže se totiž přizpůsobovat měnícím se okolnostem, nemá životadárnou flexibilitu. Otřese-li jím někdo neočekávaně, navždy se zlomí.

Zničující programy

Dle Taleba je zřejmé, že z podobného pojetí lidí, předmětů i událostí vycházeli starověcí myslitelé. V jejich myšlení pak byl stěžejní poznatek, že nejhorší a nejnebezpečnější je vyhýbat se smrtelnému nebezpečí. Vše živé totiž potřebuje prospěšné či blahodárné otřesy, které křehkého člověka zocelují, přičemž by si však měl zachovat vnímavost, aby byl životaschopnější než houževnatý člověk. Právě díky tomuto antikřehkému pojetí člověka starověcí lékaři objevili vakcinaci.

Velkolepé sociální, ekonomické i zdravotní programy mají přerozdělováním peněz a „kouzlem“ dotací jednou pro vždy skoncovat s lidskou bídou

Tu sice používá i současná společnost, neuvědomuje si však, co z této vakcinace skutečně vyplývá. Toto neporozumění pak dokládá soustavná snaha dnešního člověka zajistit se proti jakémukoliv stresu, nedostatku a trápení. Proto vznikají velkolepé sociální, ekonomické i zdravotní programy, které mají přerozdělováním peněz a „kouzlem“ dotací jednou pro vždy skoncovat s lidskou bídou.

Takové programy jsou sice krátkodobě prospěšné, z dlouhodobého hlediska však zničující, protože způsobují návrat potlačeného – toho, co sociální inženýři buď vidět nechtěli, nebo vidět nemohli. Stmelí-li společnost – ať už národní či globální – jednou nějaký důmyslný sociální či ekonomický program, bývají dopady takového potlačení osudné.

Zobrazit diskusi
Reakcí:3

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Obsah vs Forma

Právě čtu tuto knihu -- zhruba ve 2/3. Při čtení mám rozporuplné pocity. Výborný obsah, ale špatná forma.

 

Dle mého názoru by se prezentované myšlenky daly shrnout do 1/4 rozsahu bez ztráty informační hodnoty. Přes nadbytečný rozsah knihy je značná část myšlenek prezentována nedůsledně. Autor otevřeně a opakovaně pohrdá akademickým prostředím, nicméně předpokládá znalost antické mytologie, mnoha filozofických směrů a jiných vědomostí, typických pro akademický svět. Kniha je psaná dost těžkou angličtinou -- čtivá rozhodně není. Záplava odborných termínů a složitých konstrukcí je kombinována s arogancí.

 

Přes výše uvedená negativa doporučuji, minimálně pro naprosto odlišný pohled na řízení rizik.

Co je dnes hlavním zdrojem stresu?

Podle mne ta nemožnost vyvázat se z globálního systému. Dříve měl člověk pocit , že žije v nekonečném prostoru a když dosáhne určitých fixních bodů, tak si může na čas odfouknout a užít si klid. Dřív zemědělec, pokud nebyla válka, neohrožovala ho nějaká epidemie a pokud makal, mohl si po dostatečné úrodě, odvedení podílu, říci, že je zajištěn na určitou dobu. Mohl plánovat a radovat se z dosažení nějakého cíle.

Dnes je to těžké hlavně z důvodu komplexní provázanosti všeho a hlavně uvědoměnísí, že všichni žijem v jednom omezeným akvárku, kde ekonomický systém tak jak funguje vytváří neustálý nedostatek.
Prostě není úniku, pro většinu určitě ne a pro pár vyvolených za cenu obrovských nákladů. Ale i u nich je to do jisté míry iluze díky přítomnosti ve stejném akvárku s tím zbytkem.
Například člověk v 60 letech po zaplacení hypotéky s nějakým přebytkem, vlastním domem a zahradou stejnak nemůže říci , jsem v klidu , teď Vás mám na salámu a můžu si užít důchod. Hodnota všeho je vázaná na aktuální okamžik a to co vypadá jako dostatečný přebytek či zásoba, může za čas v aktuálním pohledu vypadat jako nedostatek. Závislost na externích zdrojích energií, potravin, služeb, daně z majetku nikdy nedopustí klidu. Tzn člověk aby se nějak zajistil na "jistotu" by si musel zajistit vlastní zdroj energie, vody, potravin tzn se vyvázat maximálně ze zbytku systému a minimalizovat míru závislosti. A to by stálo ranec. A další stres.
V dnešní společnosti neexistuje okamžik krom vlastní smrti, kdy by si člověk mohl uvědomit, popřípadě se mentálně se odměnit tvrzením. To už stačí a teď mám klid. 
Prostě dnes člověk nemá šanci utéct a život v  dnešní společnosti není méně rizikový než život v divočině nebo někde ve slumu.
Day by day až do konce života. A to je podle mého důvod depresí u mužů i ve věku kde by ji dřív nepohledal. Všichni žijeme celej život ve svobodě a demokracii přivázání na špagátu k akvárku který může kdokoliv vypustit, zasvinit, rozbít a zničit a jediná jistota je právě ten špagát na krku.
A větší rozhled a znalosti to uvědomění si neřešitelné situace jen prohlubuje.

A řešení, nevím, třeba změna priorit a motivace a vyvázání některých segmentů z globální hry. Pokud například zemědělství tvoří jen 1,6% HDP a zaměstnává prd, jestli má smysl  a je efektivní o něj dál gamblovat a hrát jen pro samotné hraní, jestli by nebylo efektivnější to prostě spočítat a zahrnout ho do základních potřeb a práv. Jakej má smysl vyspělá civilizace , když existuje stále strach z toho, že umřu hlady, nebo na nedostatek vody.
V otázce zaměstnávání jsme už v post industriální společnosti, protože výrobu v zaměstnávání už předhonil segment služeb. Tzn jistota klesá a klesá. A nereagování na nové podmínky a stav povede jen k větší frustraci.

Dobra recenze

Taleb je zajimava osobnost, i kdyz ten uspech predchozich knih povazuju spis za vysledek marketingu nez originalniho mysleni - ty klicove myslenky o vztahu pravdepodobnostniho rozdeleni a financni krize vicemene odhalil Benoit Mandelbrot pred asi 50 lety, i kdyz to nic nemeni na jejich relevanci.

 

Nicmene s tou tezi z Antifragility moc nesouhlasim - pokud nechce povazovat kazdou politiku moderni vlady povazovat za socialni inzenyrstvi, pak by nemel automaticky za socialni inzenyrstvi oznacovat ani politiky, reagujici na problemy (uzkosti) obyvatel zapadni spolecnosti. Byt bych nerad podcenil znalosti nekoho jako Taleb, tak se nedokazu ubranit dojmu, ze ignoruje zavery ekonomie o averzi k riziku nebo o dulezitosti "spravedlnosti" pro cloveka. Za situace, kdy technologie mohou zmenit v pristich 20 letech lidskou spolecnost vic, nez za predchozich treba 150 let, tak prece nejde predpokladat, ze politiky zustanou stejne, a stejne nejde kazdou reakci na spolecenske zmeny povazovat za socialni inzenyrstvi.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah