Rozkradená společnost

Cimrmanův uhlobaron ve hře Vizionář věřil, že důl se ukrást nedá. „Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak. Prosím, peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít,“ myslil si uhlobaron Ptáček. Historie ukázala, jak se mýlil; jak rozkrást soukromý majetek ukázala komunistická strana, jak rozkrádat erár ukazuje naše současnost...

Z veřejného balíku se bere nejsnáz. Nedávná minulost nastínila, co všechno lze využít k obohacení. Halířek po halířku se dá ukusovat z něčeho tak obyčejného jako je tištěná jízdenka MHD, o řád více lze uždibovat z hrbolatých dálnic, jejichž kilometr vyjde na „pouhou“ miliardu korun. Státu se mohou ztratit i ty Ptáčkovy bájné uhelné doly (viz Mostecko), ale pokročili jsme ještě dál: za dvě miliardy se dá rovněž – a navíc beztrestně – zavádět také neexistující systém elektronických zdravotních knížek.

reklama

Occasio facit furem, říkali latiníci

Zmizet může leccos. Možná i těch 658 milionů, jež ze země frnknou na křídlech transportních letadel, až po unijně-dotační „sedmičky“ v krabicích od vína. Jenže ne všechno je politika, máme tu také odcizená auta, vykradené byty, od chat až po litinové kanály, pražce a kovové dráty na železničních přejezdech. Příležitost dělá zloděje – Occasio facit furem, jak říkávali staří latiníci.

Řekne někdo, kde ten lup je? Vrátí někdo zvon?A jak to tak vypadá podle nápisu na malé olomoucké zvoničce, zmizet v Česku může i zvon, který měl ohlašovat čas nebo nějaké ty novinky. „Kdo nám vzal zvon?,“ ptá se svým nápisem anonymní hanácký občan, v jehož vzkazu se snoubí otázky, jež bychom si mohli klást u všech výše zmíněných témat. V jediném nápisu se na zvoničce mísí smutek, údiv i naděje. Proč se tolik krade? Co všechno si lidé dovolí ukrást? Možná je v těch slovech skryta i výzva; že se někdo ozve; že někdo řekne, kde lup je; že někdo zvon i vrátí...

Sociologové mají pro naši dobu spoustu přívlastků, které tak pěkně popsal ve své knize Společnosti pozdní doby (2006) profesor Miloslav Petrusek. Žijeme prý ve společnosti alibistické, cynické, hrabivé, komerční, masturbační, mcdonaldizované, postemocionální, postoptimistické nebo technokratické. A soudě podle všeho dění kolem nás a převládajících nálad žijeme již tak trochu – bohužel – ve společnosti rozkradené.