Kreativní stroje na blbost

Nápis vyzdvihující kreativní život jako cíl lidského snažení výstižně tematizuje fenomén, kterým se zabývá německý profesor sociologie a filosofie Andreas Reckwitz ve své nové knize Vynález kreativity. K procesu společenské estetizace. Charakterizuje ho jako společenský imperativ číslo jedna. Zatímco se například ještě v době osvícenství měl člověk pokoušet o vlastní myšlení a autonomii, ustupuje nyní tento požadavek všudypřítomné výzvě po vlastní kreativitě. Člověk, který se nechce rozvíjet, překračovat či hledat své hranice, je chápán jako patologický případ samotného lidství.

Reckwitz upozorňuje, že takové pojetí člověka není vůbec samozřejmé ani obzvláště staré. Kreativita jako bytostná vlastnost člověka byla s definitivní platností vyzvednuta během šedesátých let minulého století. Kulturně tehdy zvítězilo chápání lidské bytosti jako nikoliv primárně rozumného živočicha, jak tomu bylo po dobu více jak dvou tisíciletí, ale jako bytosti, která touží po rozvíjení vlastní osobnosti, tedy jako bytosti, která sebe sama chápe jako určitý umělecký produkt.

reklama

Západnímu člověku dávno nejde jen o to, aby se uživil. Alespoň stejnou měrou mu jde o to, aby se náležitým způsobem vyjádřil.

Pro Reckwitze jde právě tento imperativ kreativity ruku v ruce s tím, co autor nazývá estetizovaným kapitalismem. Nic totiž necharakterizuje dnešní dobu tolik jako postava umělce, který je pro svou neustálou duševní regeneraci a proměnlivost sebe samého klíčovým celospolečenským vzorem. V dnešní společnosti má být uměním každé řemeslo a každé povolání – každý má mít možnost ve své práci naplnit svůj nejvlastnější potenciál. Proto je naše povolání tak nebývale úzce svázáno právě s tím, kým jsme a jak sami sobě rozumíme.

Také proto nebyl výkon v povolání pro samotnou osobnost pracujícího nikdy tak důležitý. Západnímu člověku totiž dávno nejde jen o to, aby se uživil. Alespoň stejnou měrou mu jde o to, aby se náležitým způsobem vyjádřil. Nebudeme-li mít práci, budeme strádat fyzicky, avšak nebudeme-li mít osobní povolání, sejdeme psychicky.

S tím je spojen jeden problém: člověk jakoby zcela splynul se svou prací. Podobný proces lze přitom sledovat i v současném umění – zatímco byl alespoň do počátku 20. století rozhodující vyrobený krásný objekt, napsaná kniha či složená melodie, stojí v popředí dnešního zájmu samotný výkon umění a sám autor. Nejen umělci, ale i „obyčejný“ člověk chápou svůj osobní příběh jako svého druhu umělecké představení – nejniternější rozměr osobnosti je tak uveden do veřejného procesu, kde na něj však čekají nemilosrdné mechanismy kapitalistického trhu. Mohl-li se dříve setkat s možností odmítnutí pouze objekt uměleckého nadání, čelí nyní riziku odmítnutí celá osobnost, která se musí – nechce-li být venku ze hry – urychleně přetvořit, a to nejlépe opět před publikem.

Kapitalistické myšlení podrývá sebe sama

Na rozdíl od Rekwitze, který ve své knize jakýsi zrod kreativity z ducha kapitalismu spíše jen popisuje, než hodnotí, pouštějí se novinář Markus Metz a filmový kritik Georg Seeßlen v jejich knize Stroje na blbost. Výroba stupidity do ostré společenské kritiky. Imperativ jakési stálé inovativnosti, který si žádá tak zvaný estetizovaný kapitalismus, naráží právě v naší době na své meze – již se nevytváří demokratický trh idejí, namísto toho způsobil tlak na inovativnost a kreativitu zaplavení veřejné sféry bezbřehou blbostí.

Pod pojmem kreativity se pak oslavuje omezenost společnosti

Kapitalistické myšlení totiž podrývá sebe sama: myšlení se již nevyplácí (je zdlouhavé a často málo originální – vždyť vymyslete něco, na co už před vámi někdo nepřišel!) a když už chceme v současnosti myslet, pak je společensky přijatelné provozovat výhradně tak zvané pozitivní myšlení. Pozitivní myšlení totiž na rozdíl od myšlení tradičního není projevem zapšklých jedinců, kteří se dostatečně neuvolňují při realizaci svého potenciálu.

Pod pojmem kreativity se pak oslavuje omezenost společnosti, jejímž stěžejním kulturním výdobytkem je to, co autoři nazývají strojem na blbost. V případě strojů na blbost se jedná o mechanismus, kterým se široká veřejnost vztahuje k tomu, co je považováno za skutečnost a co je vyhodnoceno jako podstatné.

Stroj na blbost také šíří instrukce, jak proměnit svůj potenciál při nejmenší možné námaze v co největší výkon

Strojem na blbost je však skutečnost zpracována tím způsobem, že jsou i nejzávažnější události a fenomény přeloženy do žargonu zábavy. Stroj na blbost také šíří instrukce, jak proměnit svůj potenciál při nejmenší možné námaze v co největší výkon. Právě představu, že má každý jedinec úžasný potenciál, který je třeba přetavit v ojedinělý produkt či ojedinělé představení, přitom autoři považují za jednu z nejbolestnějších stránek současné společnosti – lidé jsou podporováni v nekritičnosti, jejíž heslo zní „poselství žádné, ale efekt omračující“.

Nekritičnost je přitom dle autorů hlavním architektem světa, ve kterém se daří strojům na blbost. Zářným příkladem jsou větší i menší celebrity, jejichž hlavním osobním přínosem pro veřejnou sféru je skutečnost, že nikdo už ani přesně neví, jaký potenciál je zde uskutečňován. Jenže samy hvězdy jakoby své publikum chtěly přesvědčovat, že je v jejich osobách a jejich zážitcích uskutečňováno samotné lidství. Triviality osobního života jsou pak vydávány za hluboká podobenství žití vůbec, a tak se o zážitcích rozvodového řízení přednáší se stejným vědomím osudového poslání, s jakým kdysi hovořil Ježíš o lásce k bližnímu.

Nic jako selhání už neexistuje

Vyjadřuje-li nápis To live a creative life, we must lose our fear of being wrong touhu po kreativním životě, je zcela v souladu s Reckwitzovou teorií: kreativita je klíčovou vlastností, kterou má každý člověk disponovat. Nedostatek kreativity je svého druhu selhání či chybou osobnosti, na které je třeba zapracovat nejlépe s pomocí psychologů či životních „koučů“, kteří estetizovaný kapitalismus pilně podporují. Pro autory Strojů na blbost spočívá oproti tomu společenské selhání či osobnostní nedostatek v neschopnosti nahlédnout, že v současné době nic podobného jako selhání neexistuje.

Z pozorování veřejného života autoři usoudili, že existují pouze špatně komunikované epizody. Úkolem není naučit se riskovat a nebrat se příliš vážně. Úkolem je umět každý průšvih dobře prodat, a to nejlépe cestou umné „humorizace“ a rozšíření problematické epizody mezi co největší – ideálně alespoň celostátní – publikum.

Je-li jedinec dostatečně otevřený novým zážitkům, je-li náležitě kreativní a myslí-li to s prozkoumáním svých vlastních hranic vážně (je-li tedy skutečně tím, co dnes nazýváme člověkem), představuje sebevětší malér nejlepší příležitost, jak se prokomunikovat mezi hrstku vyvolených kreativců.