Bláhové snění (7.) O dvou přístupech k životu

Duševní nemoc bláhového snění způsobuje nadšený neomezený optimismus, bez zábran, ohledů, sebekritiky, pochyb, humoru či ironie a bez čehokoli, co by v něm mohlo vytvářet trhliny. Lidé postižení tímto stavem, kterému Roger Scruton říká „neskrupulózní optimismus“, oplývají revolučním duchem, nevnímají přirozená omezení a promítají svoje bláhové snění do veřejného světa.

Za následky svých bláhovostí odmítají nést odpovědnost, svádějí ji na druhé nebo na okolnosti a nevnímají nebezpečí, jež jejich snění obsahuje. Na pochybnosti nebo důkazy nereálnosti svého snění reagují nevraživě, kritika je pro ně projevem nepřátelství. Ve svých bláhovostech hraničících s absurditou se nedají zviklat žádným argumentem, žádným důkazem.

reklama

Neskrupulózní optimisté a pesimisté

Jejich nejnápadnější vlastností je schopnost věřit v nemožné i tváří v tvář protichůdným důkazům. Nedostatky či vady způsobené jejich bláhovostmi nevnímají jako upozornění na vady obsažené v samotné bláhovosti, nýbrž naopak jako nedostatečnou dávku bláhovosti, kterou napraví jen další dávka bláhovosti. Obcházení a zastírání pravdy se stává jejich hlavní strategií, kterou uskutečňují s obrovskou mentální energií a často akademickou erudicí vytvářející sémantické nesrozumitelnosti maskující absenci smyslu.

Život lidských společenství se nezlepšuje nepodloženou nadějí, nýbrž drobnou prací a smiřováním konfliktních zájmů

Jejich bláhovosti nakonec už „nejsou chyby, které by se daly napravit, nýbrž dveře, které se zavřely za těmi, kdo do nich vstoupili a ponechají si je navždy ve tmě,“ láme nad nimi Scruton bezmocně hůl ve své knize Použití pesimismu a nebezpečnost falešné naděje, kterou jsme načali minule. My si k jeho definici neskrupulózních optimistů přidáme poznatek, že z této kategorie se rekrutuje nejvíc padouchů přesvědčených o své pravdě, a tudíž o svém právu a povinnosti manipulovat a ovládat druhé k plnění svého snění.

Protipólem Scrutonových „neskrupulózních optimistů“ jsou „neskrupulózní pesimisté“, pro něž všechno je negativní, předem prohrané a beznadějné – o nic nestojí za to usilovat. Ti nás sice přímo neohrožují žádnou revolucí, ale nudí nás, okrádají nás o energii a radost ze života a usnadňují tím padouchům cestu k moci podle definice Edmunda Burka: „Zlu k vítězství stačí, když slušní lidé nedělají nic.“

Přizpůsobovat snění realitě

Chceme-li sebe a okolí vrátit ke zdravému rozumu a jasnému vnímání reality, potřebujeme se vyhýbat oběma neskrupulózním extrémům a pěstovat opatrný „skrupulózní optimismus“ a soudný „skrupulózní pesimismus“.

Skrupulózní optimismus mírněný pesimismem také sní o lepší budoucnosti, ale s vědomím, že přizpůsobovat své snění realitě je praktičtější než realitu přizpůsobovat svému snění. S otevřenýma očima a myslí průběžně sleduje výsledky a účinky svého snění a podle nich improvizuje jeho další vývoj. Upírá své naděje na věci, které zná a chápe, na lidi blízké a na drobné lokální laskavosti, které jsou základem lidského štěstí. Vnímá zranitelnost lidí a neustálou možnost jejich selhání. Bere na vědomí nepředvídatelnost externích událostí a nejhorších možných scénářů a snaží se být na ně připraven. Ví, že život lidských společenství se nezlepšuje nepodloženou nadějí, nýbrž drobnou prací a smiřováním konfliktních zájmů. Že svoboda znamená odpovědnost, společenství se zlepšuje napravováním, odpouštěním a otupováním sobectví.

Duchovní a morální povýšenost vnuká člověku iluzi bohorovné všemocnosti provázené neschopností sebekritiky, sebeironie a realismu, která nás po celé dějiny znovu a znovu žene do zkázy

Skrupulózní pesimismus mírněný optimismem počítá s nejhoršími možnými scénáři, snaží se být na ně připraven, ale přesto s kalkulovaným rizikem přistupuje k drobnému zlepšování konkrétních věcí. Protože počítá s atraktivností bláhového snění (a všudypřítomností padouchů), snaží se vytvářet struktury, které je ne-li znemožňují, pak alespoň znesnadňují.

Duchovní a morální povýšenost

Tyto dva typy filozofického přístupu k životu jsou přibližně obdobou demokratické levice (sociálního demokratického liberalismu) a pravice (praktického zdrženlivého konzervatismu). Ty se vzájemně doplňují, korigují a upravují společným zájmem o dobro komunity. Prosperují, dokud jednu či druhou stranu nezachvátí bláhové snění.

Díky nim svět není tak špatný, jak se domnívají optimisté, ani ne tak dobrý, že by nepotřeboval měnit. Nepotřebuje kolektivní spásu, nýbrž zákony a společenské instituce řešící konflikty a hledající praktické soužití v kompromisech mezi lidmi svobodnými, ale nedokonalými, slabými a egocentrickými, učícími se, jak žít v míru s tím, co nacházejí.

Scrutonova léčba září praktickou logikou a zdravým rozumem. Jako ideál je téměř dokonalým prostředím k vytváření prosperity, míru a lidského štěstí pro největší možný počet lidí. Nebýt toho, že na každý ideál číhají bláhoví snílci, aby jej mohli unést k utopickým výšinám zářných zítřků pro všechny, a tím jej přeměnit v další ráj padouchů a peklo ostatních.

Je to tím, že nad lidstvem se neustále vznáší a do jeho mysli prosakuje mentální droga řecky zvaná „hybris“. Duchovní a morální povýšenost vnukající člověku iluzi bohorovné všemocnosti provázené neschopností sebekritiky, sebeironie a realismu, která nás po celé dějiny znovu a znovu žene do zkázy. Pěstuje je v nás jedna z oněch 69 řeckých bohyň, od níž pochází jméno této duševní nemoci pohánějící všechny naše bláhovosti. Bohyně Hybris je ta něžně nenápadná a zdánlivě chlácholivá, povzbuzující a pochlebující část lidské psychiky, jejíž pomocí, jak praví starořecké přísloví, bohové, než člověka zničí, nejprve připraví o rozum.