Bláhové snění (21.) Hebrejští proroci a jejich kontakt na Boha

„Jedni z nejvíce zneklidňujících lidí, jací kdy žili.“ Tak označuje hebrejské proroky americký rabín Abraham J. Heschel, jeden z významných etických filozofů 20. století. A ono anglické „disturbing“ míní ve všech jeho významech: probouzející z netečnosti, vyrušující z klidu, šokující ke změně, narušující zaběhaný pořádek i lezoucí svému okolí na nervy, až mnohým připadají otravní a možná i duševně a emočně vyšinutí.

Hebrejští proroci o sobě nejen tvrdí, ale i bez sebemenších pochyb věří, že mají přímý kontakt na Tvůrce vesmíru, znají jeho vůli, cítí jeho emoce, plní jeho přání, předávají jeho příkazy a konfrontují Bohem sobě zjevené kosmické a věčné pravdy s kontrastující realitou soudobého lidského jednání. Jsou si stoprocentně jistí, že jejich nápady nepocházejí z jejich mysli, nýbrž že jsou jim zjevované a vnukávané zvnějšku, shůry, z nekonečné a věčné nádrže kosmické inteligence.

reklama

Pochopení Boží vůle

Z té kosmické inteligence, kterou pro ně v její plné dramatické slávě a pompě objevil a pojmenoval největší z jejich předchůdců Mojžíš, do níž byl v ohnivém vozíku nanebevzat a má se z ní jednou vrátit neúprosný potírač falešného bůžkovství Eliáš a kterou dávno před nimi z kosmu po jiskřičkách vědomí a v útržkovitých událostech vyciťovali a vyhmatávali Abrahám, Izák a Jákob.

Hebrejští proroci se nepokoušejí o teologické definice Boha, nýbrž o pochopení jeho vůle

Hebrejští proroci se nepokoušejí o teologické definice Boha, nýbrž o pochopení jeho vůle. Nevyzývají k mystickému splynutí s Bohem, nýbrž k praktickému promítání jeho intelektu, citů a zákonů do každodenního života. Nemudrují o Bohu, nýbrž žijí s Bohem. Přinášejí světu vhled, vcítění a vmýšlení jako nový prvek poznávání.

Heschelovými slovy „vnímají Boží vůli zevnitř“, „rezonují slovem Božím“, a v kontextu hmotného světa nemohou být nestranní, nýbrž dokonale zaujatí – Bohu stranící a Bohu loajální, Boha propagující a v Bohu dlící, Bohem mysl života dávající, Bohem světlo do zatemnělého světa vnášející a Bohem člověka v partnerství smiřující. Z Boha vnášejí do krutého světa netrpělivost se soudobým světem, netoleranci zla, citlivost na příkoří, svědomí korigující chybné jednání, soucit s pokořovanými, odpor k vychytralosti a padoušství, hnus k chamtivosti, posilování odpovědnosti, boření zkameněných jistot, odhalování falší a předstírání a vědomí dlouhodobých následků každého lidského činu.

Sžíravá kritika padouchů

Hebrejští proroci vkládají do lidského života energie étosu, patosu a vášně. A člověku vnukávají víru, že Bohu na něm záleží, že jej Bůh k svému tvoření potřebuje, že Bůh s jeho osudy soucítí a že Boha člověkova zrádnost, netečnost a krutost bolí a trápí a touží si s člověkem povídat a vysvětlovat, nejen mu přikazovat.

Neusilují o politickou ani o ekonomickou moc, nedopouštějí se násilí ani manipulace, ale naléhavě žádají transformaci lidského vědomí a z ní pramenícího jednání. Neberou si servítky a nešetří žádného padoucha sžíravou kritikou. A vyhrožují nedozírnými následky, tresty a katastrofami. Dnes by byli všichni klasifikováni jako psychiatrické případy.

Filozofové Thalés a Anaximandros navrhují přestat kosmos vnímat jako mytologické hřiště antropoidních bohů a hledat jeho podstatu v prvotní hmotě, jíž by mohla být voda

Jejich hřímání vibruje Izraelem tři století – od poloviny 8. do poloviny 5. století před naším letopočtem – a jejich věrohodná naléhavost tmelí trosky znovu porobeného národa v nepočetné, ale tvrdošíjné, sebejisté, boha jisté, vědění lačné a pravdy žíznivé etnikum schopné zázračně přežít další půl století vyhnanství a otroctví, do nějž je odvléká babylonský král Nabukadnezar II. v roce 587 před naším letopočtem.

Iónské sloupy, dithyramby a prvotní hmota

Atény v téže době stavějí první iónské sloupy svých chrámů světících boha věštectví a umění Apollóna. Básníci Kallínos, Archilochos, Tyrtaios a Alkaios pějí první metrické dithyramby, elegie a bitevní pochody, básnířka Sapfó vyznává svou lásku lesbičkám na ostrově Lesbos.

Filozofové Thalés a Anaximandros v odlehlém maloasijském přímořském městě Milét v ústí meandrující řeky Meandros nastiňují první principy matematiky a geometrie, zaznamenávají fenomén elektřiny a zatím nesměle navrhují přestat kosmos vnímat jako mytologické hřiště antropoidních bohů a hledat jeho podstatu v prvotní hmotě, jíž by mohla být voda. (Stejný nápad mají bibličtí autoři, jejichž Bůh se vznáší nad vodami a odděluje vody od vod.) První psaný zákoník Atén sestavuje soudce Drakón, který za kdejakou rošťárnu včetně zahálky předepisuje trest smrti. Proto Řekové musejí, aby nevymřeli, jeho zákony brzy zrušit jako drakonické.

Babylonskou invazí Levantu odtahující Izraelity do otroctví Féničanům konečně s posledními zbytky staré vlasti na kraji nynějšího Libanonu dochází trpělivost, sbírají svá fidlátka a odplouvají založit Kartágo, z něhož budou dlouho ovládat západní Středomoří. Na opačné sousedské straně v Persii zakládá Zarathuštra nové zoroastriánské náboženství. V jeho duchu boje proti padoušství král Kýros II. v další generaci rozcupuje padoušský Babylon a vrátí zotročeným Židům svobodu, důstojnost a rovnoprávnost.