Bláhové snění (20.) O kulturní a morální nadřazenosti Řeků a Židů

Civilizace, kultury a etnika přežívají v konkurenci s druhými, jen když mají silné sebevědomí založené na víře ve vlastní specifičnost, hrdosti na své úspěchy, jistotě svou správností a na pocitu nadřazenosti či vyvolenosti. Je-li to sebevědomí oprávněné fakty, nebo iluzorní spletené ze snů, není rozhodující. Pevná víra v sebe stačí. Západní civilizace rostla, kulturně a vědecky bujela a morálně sílila jen díky svému sebevědomí. Jeho slábnutí je příčinou její dnešní krize, jež jí hrozí zánikem.

Obě naše „kořenné“ starověké civilizace vyrůstají statečně a houževnatě z drobných kořínků, ale s vědomím kulturní a morální superiority uprostřed neustálé vřavy po zuby vyzbrojených a technologicky vyspělejších gigantů, jako byl Egypt, Babylon a Asýrie. Ve srovnání s nimi jsou Izrael i Řecko střízlíci, které jim nestojí za to brát vážně.

reklama

Národní sebevědomí

Řecko se jich drží stranou zdokonalováním svých mořeplaveckých dovedností a osidlováním ostrovů. Ty se mu postupně daří nerušeně přibírat pod pevninskou Attiku, na níž od 9. století před naším letopočtem vyrůstá kultivovaný stát Atény. Jakmile sáhne na asijskou pevninu, dostává výprask.

Nadřazenost Řeků i Židů pramení z touhy po vědění, vědomí speciálního poslání a vyvíjejícího se smyslu pro morální uspořádání společnostiIzrael neustále doplácí na Mojžíšův geografický analfabetismus a obsazení plácku, po kterém se prohánějí sem a tam armády tu egyptské, tu asyrské, jak se oba velikáni handrkují, kudy mají vést jejich společné hranice, na nichž je jim Izrael nárazníkem.

Kulturní a morální nadřazenost Řeků i Židů pramení z nenasytné touhy po vědění, vědomí speciálního poslání a z kousek po kousku se vyvíjejícího smyslu pro morální uspořádání společnosti v souladu s kosmickým řádem. Těžko říct, kdo z nich v národním sebevědomí toho druhého překonává.

Barbaři versus gojové

Pro Řeky jsou všichni ostatní (včetně Židů) nemytí a neholení barbaři. Pro Židy jsou všichni ostatní (včetně Řeků) pohanští, a tudíž nemravní gójové. To v hebrejštině znamená obyčejné národy, které však Bible Kralická bude překládat říznějším slovem „pronárody“.

Zatímco řečtí mudrci se snaží studovat, chápat a klasifikovat historii, ti židovští se vrhají na utváření budoucnosti. V době, kdy Hésiodos třídí dosavadní dějiny na doby zlatou, stříbrnou, bronzovou a železnou, se oběma rozhašteřenými židovskými státy potloukají skupinky podivínů zvaných proroci (hebrejsky nevi’ím, singulár naví znamenající něco jako inspirovaný mluvčí). Ti hřímají nad morálními poklesky svých vladařů a předpovídají budoucí katastrofy, jestliže se Izrael nepolepší.

Zatímco řečtí mudrci se snaží studovat, chápat a klasifikovat historii, ti židovští se vrhají na utváření budoucnostiJsou jich stovky a je mezi nimi i několik žen. Považují se za přímo oslovené jediným a svrchovaným Bohem, tvůrcem vesmíru, a domnívají se, že vidí svět jeho očima, emocemi a vůlí. Snění o světě bez padouchů v nich propuká do obrovské exploze, která bude inspirovat západní civilizaci na několik tisíciletí k víře, že svět bez padouchů je nejen možný, ale i záhodný.

Bůh to tak chce

Podobně jako jsou proroci inspirovaní a k proroctví vyzvaní osobně poznaným Bohem (nebo psychickou touhou po nápravě světa podle vlastní geniální představy spravedlivého kosmického řádu, bereme-li to literárně), Řekové, například Hésiodos, se nechávají inspirovat vlastnoručně vymyšlenými a na bozích nezávislými múzami, které nepochybně (a možná právem) považují za příjemnější společnost než abstraktního Boha.

I tyto múzy se společně s proroctvími stanou hnací energií západní civilizace a její tvořivosti a dodají lidské tvorbě erotický nádech. Je jich devět a představují epiku, historii, lyriku, komedii (včetně pastorály), tragédii, tanec, milostnou poezii, posvátnou poezii a astronomii, která je ještě uměním, nikoli vědou. Jejich vyjádřením vzniká „múzika“, zpěv či rytmická nebo hudebně podmalovaná recitace slovesné tvorby nebo dramatu, schopná vnášet harmonickou krásu i do drastických smrtelných příběhů.

Vedle ní texty hebrejských proroků drncají a řinčí jako trakař plný prázdných plechovek na kamenné cestě kakofonickou prózou s obsahem provokujícím k zamyšlení, studu, pokání, nápravě a k hledání spásy. Žádné velké filozofické vysvětlování a obhajování logických důvodů a příčin. Ty jsou všechny shrnuty do jedné a nelogické: Bůh to tak chce. A basta!