Nacismus jako afrodiziakum vysokého krejčovství

Říká se, že slovo je jako pták – když uletí z klece, těžko ho chytíš zpět. Bývalému kreativnímu řediteli domu Dior Johnu Gallianovi utekli nedávno hned tři opeřenci. Ptáčky „I love Hitler“ by Galliano zaručeně rád vrátil zpět do své načančané klícky – jenže to už nepůjde. Kvůli svým výrokům přišel Galliano, bezesporu jeden z nejtalentovanějších návrhářů přelomu století, právem o práci a pravděpodobně i o kariéru. To je smutné a svědčí o tom, že krejčí by měli zůstat u oblékání lidí a oblékání myšlenek slovy přenechat jiným.

Zároveň to ale není žádná tragédie. Galliana co nevidět nahradí Haider Ackermann, Alber Elbaz nebo Riccardo Tisci a už za několik týdnů si na ojedinělý úlet opilého couturiera nikdo nevzpomene. Kdyby opravdu šlo pouze o ojedinělý případ. Pravda je však taková, že svět módy a nacismus spojuje víc než jen pár narychlo spíchnutých stehů a minulost se pohřbívá mnohem složitěji než včerejší trendy.

reklama

Zakázaná fascinace

Návrhářka Rei Kawakubová je známá hlavně tím, že do Paříže přivezla „novou japonskou školu“. V roce 1995 ale módnímu světu vrátila také Auschwitz, když během své přehlídky poslala na molo dva mladé muže s vyholenými hlavami oblečené do pruhovaných zašlých pyžam s čísly na hrudi. Kawakubová sice tvrdila, že chtěla pro svůj dům Comme de Garçons otestovat nové grafické vzory a podoba s tehdy padesátiletou minulostí je naprosto náhodná, její kariéra se přesto už nikdy zcela nezotavila.

Na sklonku dvacátého století vydavatelství Condé Nast Publications vykoplo legendárního šéfredaktora britského pánského časopisu GQ. Důvod? James Brown mezi 200 nejlépe oblékaných mužů zařadil nacisty v čele s polním maršálem Erwinem Rommelem, známým jako pouštní liška.

Britský návrhář Alexander McQueen své kožené vesty před lety ozdobil nacistickými orly a hákovými kříži

Zhruba ve stejném období si belgický avantgardista Martin Margiela vymyslel, že by bylo zajímavé, kdyby se jeho defilé konalo na starém pařížském vlakovém nádraží. Už asi tušíte... Modelky během přehlídky nastupovaly do dřevěných vagonů. Kritici listu Women’s Wear Daily měli jasno – jedná se o narážku na nacistické vlaky smrti. Margiela záhy zjistil, že jakmile ho svět módy strčí do nějakého šuplíčku, už se z něj jen tak nevyhrabe.

Porušit tabu se před několika lety rozhodl i nedávno zesnulý britský návrhář Alexander McQueen. Své kožené vesty ozdobil nacistickými orly a hákovými kříži. Pravděpodobně by nebylo zcela od věci, kdyby se na módních školách typu Saint Martins College of Fashion věnovali vedle dějin umění a sociologie módy rovněž alespoň základnímu politickému vzdělání. Ostatně není to tak dávno, co výrobce parfémů Jean-Paul Guerlain prohlásil v televizním vysílání: „Dřel jsem tehdy jako negr.“

Drobná paralela by tu byla

No a nyní Galliano a jeho opilecké eskapády. Galliano byl minulý měsíc nakrátko zadržen pařížskou policií kvůli „lehkému násilí“ a antisemitským urážkám. Opilý návrhář údajně na terase kavárny v centru Paříže verbálně napadl přítomné hosty. Padly jak protižidovské urážky, tak všemi médii tisíckrát omývané „I love Hitler“.  Na místě jej zadrželi policisté a dali do vazby. Ke slovu se okamžitě přihlásil „car“ Karl Lagerfeld. „Jsem strašně naštvaný,“ řekl návrhář domu Chanel, „veřejnost teď nabyla dojmu, že podobně smýšlí celý svět módy.“ Znepokojilo snad Karla, že by si „plebs“ mohl všimnout jistých paralel?

Gallianovo věta, že nechce mír s „ošklivými lidmi“, je možná ještě důležitější než jeho protižidovské žvatlání

Právě vzniklý dojem, který Lagerfeld tak vehementně dementuje, totiž není zcela mimo módní mísu. Gallianovo věta, že nechce mír s „ošklivými lidmi“, je v tomto ohledu možná ještě důležitější než jeho protižidovské žvatlání. Odhaluje totiž světový názor módního nacisty a estetický totalitarismus, který ve světě módy není vůbec neobvyklý.

Nacismus stejně jako „fashion“ spoléhá na hrstku autoritativních, charismatických vůdců s téměř věšteckými schopnostmi, kteří svými proklamacemi dělí lidstvo na lepší a horší, in nebo out. Neopomenutelná je samozřejmě i skutečnost, že oba systémy prahnou po kráse a mládí.

„Jsou to téměř mytičtí vládci dobrého vkusu. Zatímco Galliano se stylizuje do role romantického dandyho, Lagerfeld se zase rád vidí jako temný pruský důstojník,“ komentovala nedávno pro deník The New York Times pařížské události Rhonda Garelicková, profesorka angličtiny na Nebraské univerzitě, která momentálně pracuje na biografii Coco Chanelové. „Základem celého systému je mýtus, že móda dokáže přemoci fyzické nedostatky a stárnutí a propůjčí nám krásu a mládí, které vídáme na molech po celém světě,“ uvedla Garelicková, podle níž se celý módní kolotoč od pradávna točí kolem kultu fyzické dokonalosti. Kultu, který je v dějinách nacismu stejně doma jako třeba na stránkách časopisu Vogue.

„Galliano nepoužil jen antisemitské nadávky, on těm ženám rovněž vytknul, že jsou neatraktivní a nemoderní. Jako nacistický demagog z minulosti prohlásil, že nepatří do té správné kasty, a proto si přál jejich smrt,“ míní Garelicková. Opilecké tažení tak podle ní možná odhalilo spodní tón multimiliardového průmyslu, o kterém se bude ještě hodně diskutovat. Diskutovat by se mělo zejména o této otázce: když nacismus stvořil svou vlastní estetiku, může i jistá estetika zplodit svůj vlastní nacismus?