Jak se Lukáš a Eva Přindovi stali ševci v 21. století

Příběh o ševcích-amatérech, kteří bez pomoci speciálního stroje a předchozího řemeslného vzdělání šijí vlastníma rukama kožené boty.

Móda & Luxus
Jan Brabec | 17.08.2012
Rozpadly se vám oblíbené boty? Ušijte si je znovu sami. A staňte se ševci. Jako Lukáš Přinda.

Jsou příkladem toho, že i v tak nejednoduché době přeci jen existují možnosti, jak zůstat sám sebou, a přitom se ještě dobře uživit. A pozoruhodné je to tím spíš, že i když jsou oba vysokoškolsky vzdělanými lidmi, našli své životní uplatnění v úplně jiném a docela překvapivém oboru – a to dokonce velmi úspěšně.

Eva a Lukáš Přindovi zhruba před pěti lety založili zdánlivě nenápadnou značku „Lukas Shoes“; coby ševci-amatéři bez pomoci jakéhokoli speciálního stroje či předchozího řemeslného vzdělání šijí jako jedni z mála vlastníma rukama kožené boty. A jejich výrobky se svojí kvalitou a osobitým designem nejenže vyrovnají ozkoušeným výrobkům proslulých obuvnických značek, ale staly se mezi zákazníky natolik populárními, že se zájemcům vyplatí zařadit se do fronty a čekat na ně jako na exkluzivní zboží i celý jeden dlouhý rok. Takový je o ně zkrátka zájem.

Příběh má ještě jeden zajímavý aspekt: Lukáš Přinda je vedle ševcování profesionálním sportovcem a jako kanoista slalomář se dokonce pravidelně objevuje v barvách české reprezentace. Přesto, jak říká, nebýt bot, asi by se samotným sportem v takovém odvětví, a to i na tak vysoké úrovni, rodina asi jen těžko uživila.

Žít podle vlastních představ

„Vlastně je to úplná náhoda. Jednou jsem si koupil takové pěkné boty přesně podle svého přání v Polsku. Jenže za pár měsíců se mi úplně rozpadly. Tak jsem se naštval a řekl si, že si je prostě zkusím vyrobit sám,“ usmívá se nad svými začátky dvaatřicetiletý „švec-kanoista“ Lukáš Přinda. A pustil se do toho doslova přímo po hlavě: zničené boty jednoduše rozřezal a rozložil na jednotlivé díly, obkreslil na kus kůže, vystřihl nůžkami a pak je dohromady sešili a přilepili podrážku. „Samozřejmě to nebylo ideální, do dokonalých bot to mělo hodně daleko, nicméně mě to hodně zaujalo. Bylo to opravdu docela dobrodružné a mělo to nějaký užitečný výsledek. Navíc už odmala rád dělám pořád něco rukama,“ líčí Lukáš Přinda.

Model Poa, za ním Cameliny.

To se psal ještě rok 2000, po pár letech pokusů a pomalého zaučování jich společně s manželkou Evou v současnosti dokážou vyrobit v šesti druzích v nejrůznějších tvarových a barevných kombinacích kolem patnácti párů za měsíc. V cenách okolo dvou tisíc osmi set korun to z nich dělá už docela solidní živnostníky se stabilním příjmem.

„Prostě po všemožných pokusech, jak se živit, a přitom si žít svůj vlastní život podle vlastních představ, máme konečně jistotu, že jsme ten svůj způsob obživy konečně našli a nemusíme se trápit někde v zaměstnání. Navíc z toho, co děláme, máme dobrý pocit, vždyť se naše boty líbí a zákazníci z nich mají radost,“ říká Lukáš Přinda. Jenže ještě než Eva a Lukáš Přindových objevili „to pravé“, mají za sebou docela pozoruhodný generační příběh lidí, kteří své místo ve světě hledali už za svobodných poměrů po listopadu 1989.

V zimě pod pumpou

Lukáš Přinda jako milovník vodního sportu (věnoval se mu už od deseti let), lesa a příznivec ekologie totiž v polovině devadesátých let dorazil jako patnáctiletý ze svého rodiště v Klášterci nad Ohří do Prahy. Tady začal nejen studovat na sportovním gymnáziu, ale navíc měl možnost se jako dospívající mladík plně ponořit do tehdejší pestré „velkoměstské“ nabídky kdejakého koncertu či setkávání po hospodách s novými kamarády. „To bylo hodně divoké období, jsem docela rád, že jsem to vlastně přežil,“ usmívá se dnes Lukáš Přinda.

Vodní sport však jako člen proslulého vodáckého oddílu USK Praha neopustil a na gymnáziu se seznámil se svojí budoucí manželkou Evou. Oba snili coby příznivci alternativního života o životě na venkově a také si spolu něco podobného i zkusili: jeden rok žili v malém drážním domku v Mnichovicích u Prahy, ve kterém nebyla voda ani elektřina. „Bylo to dost šílené, když jsme se myli, tak venku u pumpy, a to i za mrazů, a přitom se na nás dívali lidé z okolojedoucího vlaku,“ směje se dnes Eva Přindová.

Tudy cesta nevede

I když se zdánlivě vymkli zdejší realitě, přesto žádné příliš velké iluzi nepodlehli a oba v roce 2002 úspěšně absolvovali lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v terapeuticko-rehabilitačním oboru zvaném ergoterapie. Ta spočívá v pomoci postiženým lidem či lidem po nějakém těžkém úraze dokázat se vrátit do běžného života, třeba už jen tím, aby se sami naučili mýt či si dokázali sami dojít na nákup, ne-li si najít i zaměstnání.

Duo Lukas Shoes v dejvické dílně.

„Jenže v té době to byl vlastně úplně nový obor, který neměl v našich podmínkách za sebou žádné zkušenosti. Když jsme docházeli na praxi do ústavů sociální péče, bylo to proto dost náročné. Nikdo přesně nevěděl, co bychom měli vlastně dělat, náplň práce jsme si tak museli sami hledat a svoji pozici si vlastně teprve vybojovat. Prostě nám došlo, že tudy naše cesta nevede,“ říká Eva Přindová.

Nicméně v roce 2002 oba dva školu úspěšně dokončili. V té době se už ale Eva Přindová snažila uplatnit úplně jinak. A tak třeba hlídala děti svým kamarádům. Lukáš Přinda se pak věnoval především svému sportu, postupně i na profesionální úrovni, a snažil se přivydělat si jako správce loděnice svého mateřského klubu v pražské Tróji. „I když sportujete profesionálně, žádné gigantické peníze, jako jsou třeba v tenise či ve fotbale, v kanoistice prostě nejsou,“ vysvětluje.

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Díky!

Krásný článek, krásné boty, krásní lidé. Aspoň nějaké pozitivní zprávy...

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah