Čínské mámení: Dolce & Gabbana přednášejí módu v Pekingu

Celé centrum Milána má adresář už hezky dlouho popsaný od shora až dolů čínskými kontakty. Například Patrizio Bertelli, šéf slavného módního domu Prada, si už vlastně takřka vůbec nedovede představit budoucnost bez přítomnosti na hongkongské burze a stále vyšších příjmů z Asie.

Prada však není zdaleka jediným módním domem, který věnuje gigantickým číslům čínského a indického subkontinentu i jeho kulturnímu a hospodářskému potenciálu extrémní pozornost. Zatímco Bertelli se snaží přibližovat k Dálnému východu po  stránce finanční, šéfové jiného úspěšného módního domu, Domenico Dolce a Stefano Gabbana, se pokoušejí získat srdce Číňanů prostřednictvím módy a jejího mistrovství. A módu v Číně dokonce vyučují.

reklama

Páni profesoři D & G

Na pekingské akademii výtvarných umění se u příležitosti jejich březnové návštěvy rozběhly šicí stroje a začaly cvakat nůžky. Akademie totiž pořádá také kurz módního návrhářství a na pódiu ve slavnostní aule se nečinil nikdo jiný než sami Dolce a Gabbana ve společnosti mladých studentů návrhářství a šéfredaktorky čínské edice magazínu Vogue.

Ani samotná studentka Wej Fengfej by si nikdy nepomyslela, že se někdo tak slavný jednou chopí náčiní a realizuje její návrhy. Zvědavě sledovala, jak si světoznámí návrháři postupně nastříhali černé hedvábí, na zkoušku díly sestehovali, pak šaty dozdobili krajkou, upravili a bylo hotovo. Nato se na pódiu objevila dokonce i manekýna, která model Wej Fengfej ušitý dvěma renomovanými návrháři ihned předvedla. Potlesk a konec workshopu, ze kterého oba tvůrci udělali show. Pak přišly na řady otázky studentů a hurá zpět do reálného života. Do života, jenž je podle slov Dolceho a Gabbany tak úzce spjat s prací, tedy s módou.

A teď trochu reality: modely Dolceho a Gabbany či jejich kabelky šijí často sériově ruce pilných Číňanek, v suterénech bez oken a za pakatelA když už jsme u reálného života, pak musíme také dodat, že zatímco se oba multimiliardáři (za astronomický honorář) činili v Pekingu, v Miláně je to obvykle přesně naopak. Modely Dolceho a Gabbany či jejich kabelky šijí často sériově ruce pilných Číňanek, v suterénech bez oken a za pakatel. To už však není věcí akademie výtvarných umění. Tam se studenti sešli proto, aby si mohli poslechnout své velké vzory a podívat se na ně při práci. Domenico také neváhal vytasit se se starým, často citovaným tvrzením, že se na módu dali pro radost, a nikoli kvůli penězům; což se zrovna v Číně nevysvětluje tak snadno...

Poté, co se italský tandem vůbec poprvé setkal se studenty, byli oba jeho členové překvapeni zvídavostí Číňanů. Nejvíc je zajímalo právě to, jak se dokážou při práci sehrát. „Tomu, abychom se do sebe občas nepustili,“ odpověděli pobaveně, „se prostě nedá zabránit. Nicméně důležitá je inspirace, kterou může být hudba, filmový záběr, barva – to ostatní už jde samo od sebe, vyvíjí se to jako scénář u filmu. Hlavní je, aby měla každá představa nějaký konkrétní základ, výchozí bod. V módě se nedá improvizovat, to prostě nefunguje.“

Když se jich ptali na místní talenty, zahráli odpověď diplomaticky do autu: „Dejme jim trochu času. Nám taky trvalo pětadvacet let, než jsme se dostali tam, kde jsme.“ Jedno čínské jméno už si však do své stáje vybrali: jde o mladého návrháře jménem Lu Kun. Takový je začátek: ocenění talentu a také vstřícný krok. Asie je přece důležitá pro všechny, tedy i pro módu – a pro tu luxusní obzvlášť.