Byznyspohádka o dvou českých ševcích

Bota musí být krásně vypasovaná, mít šmrnc a nádherný ksichtZa sedmero horami a sedmero řekami mezi Berounem a Hořovicemi leží malá vesnička Felbabka. Žije tam 227 obyvatel, hraje jedno fotbalové mužstvo v deváté nejvyšší lize a pracují dva ševci: Radek Zachariáš a Erik Lawart. Z cihlového domečku na západním úbočí vrchu Ostrý se Radek a Erik rozhodli dobít svět. Jejich zbraněmi jsou kladívka, cvikací kleště, šídla – a hlavně láska k pradávnému řemeslu. Ostatně pánové mluví o botě jako jiní o milence: „Musí být krásně vypasovaná, mít šmrnc a nádherný ksicht. Hlavně žádné důchodky!“

První rada, chcete-li na míru šité boty: pořiďte si opravdu spolehlivou GPS navigaci.

reklama

Od Benedikta XVI...

Legendární módní kritik amerického časopisu Esquire George Frazier prohlásil už koncem 50. let minulého století, že pokud chcete vědět, zda je muž opravdu dobře oblečený, musíte se podívat na jeho obuv. Nejpozději od dob, kdy se v médiích začalo spekulovat, že si papež Benedikt XVI. oblíbil stejnou značku bot jako ďábel, došlo i těm pomalejším, že bychom se mocným měli dívat nejen na prsty, ale i na chodidla.

© ZACHARIAS & LAWART

Zachariáš a Lawart vyrobí k oxfordům i pásek.

Nakonec se ukázalo, že Ratzingerovy zářivě červené střevíce nepocházely z milánského domu Prada, nýbrž z piemontského městečka Novara, kde rodina ševce Adriana Stefanelliho šije boty na míru už od dob, kdy v Sarajevu zastřelili arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este. Nic jiného než prvotřídní ruční práce ostatně na nohy Kristova náměstka ani nepatří. Znalci od pradávna upřednostňují boty dělané na míru. Jen takové totiž bez naříkání odpracují třeba i čtyřicet služebních let a společně s kvalitním oblečením tvoří harmonii, o které básní veličiny módy a stylu po celém světě. Kde ale u nás takovou řemeslnickou lahůdku sehnat?

... na Felbabku

Ševcovství Zachariáš & Lawart v ničem nepřipomíná parfémem provoněné butiky v Pařížské ulici. Po ránu to na Felbabce sice voní čerstvě namletou kávou, pak už ale po zbytek dne převládá pach potu a kůže. A přesto má jejich dílna v posledních letech pro požitkáře z celé republiky podobný význam jako Santiago de Compostela pro katolíky. To, že „joie de vivre“ je v 21. století svým způsobem také náboženství, nelze zpochybnit.

I když pár rozdílů by tu bylo: z pražské Národní třídy do Santiaga to nepřetržitou chůzí trvá zhruba měsíc. Než vám Zachariáš a Lawart předají finální produkt, uběhne měsíců hned pět. Navíc na konci české verze Svatojakubské cesty nečeká na vytrvalého poutníka zproštění od hříchů, ale unikátní boty. Místo v nebi vám sice nezajistí, ale jak říká Lawart, budete mít alespoň dobrý pocit z toho, že nepodporujete nějakou čínskou továrnu, kde od rána do večera dřou děti. Navíc přispějete na to, že v Česku zůstane opravdové tradiční řemeslo. A co se toho nebe týče, mít stejný rozmar jako papež, je docela dobrý předpoklad...

Učit někoho od píky a teprve zjišťovat, jestli má o řemeslo zájem? Na to nemáme čas, shodují se ševci z Felbabky.

Takový rozmar na míru stojí minimálně třicet tisíc korun. Nedivte se, na akci „Baťa drtí drahotu“ byste u Zachariáše a Lawarta čekali marně. Také byste tam ale nikdy nenašli pásovou výrobu po vzoru Henryho Forda, která počátkem 20. let minulého století Tomáši Baťovi umožnila snížit cenu obuvi na polovinu. Na Felbabce pracují jen dva lidské stroje.

Jakákoliv moderní technologie by naši práci deklasovala na úroveň těch rádoby luxusních bot. To by nás nebavilo.

A tak atmosféra u Zachariáše a Lawarta připomíná spíš švýcarskou hodinářskou dílnu. Boty ručně šité do rámu nevyžadují jen fyzikou sílu (předloktí obou ševců připomínají paže bývalého mistra světa v těžké váze Mika Tysona, když byl v roce 1995 propuštěn z nápravného zařízení Plainfield), ale i koncentraci a trpělivost. Občas, když mají ševci dobrou náladu, zní jazz. Hudba z New Orleans se pak mísí s poctivým českým řemeslem. Trumpetě Louise Armstronga přizvukuje klepání, bušení, broušení, mízdření, řezání, střihání, leštění, lepení. Vše se dělá ručně, od braní míry, přes zhotovení kopyt a výrobu zkušební boty až po botu samotnou. „Jakákoliv moderní technologie by nás deklasovala na úroveň těch rádoby luxusních bot. To si nemůžeme dovolit; a hlavně – stát se továrníky a řídit partu otroků by nás nebavilo,“ vysvětluje Lawart.

Nástroje k chůzi

Zachariáš a Lawart vlastně ani boty v podstatě nevyrábějí. Boty si můžete koupit u Salamandra, Deichmanna anebo toho Bati. Zachariáš a Lawart dělají „nástroje k chůzi z teletiny a kostního klihu“. Nástroje, které sedí jako druhá kůže a vydrží nejméně do konce života. Navíc vám takový výrobek nezajistí jen obdiv vašich blízkých, ale má i nesporné zdravotní přednosti. Zborcená příční klenba? Zánět Achillovy šlachy? Mortonův syndrom? Plochá noha? Kdepak ortoped, zajděte si k ševci!

Tak jako autor německého týdeníku Stern, který se po třiceti letech neúspěšné terapie rozhodl odkulhat k věhlasnému vídeňskému ševcovi Markusi Scheerovi a dnes už zase skáče jako Pan s flétnou. „Jsem o 2800 eur chudší, bezbolestnost mi však za to stojí,“ chválil si Ansbert von Tharnung v reportáži své nové obutí.

© ZACHARIAS & LAWART

Trendsettři si v poslední době oblíbili takzvané Monk Straps, polobotky se zapínáním na přezku.

Vyrobit jeden takový pár trvá padesát až šedesát hodin. Měsíčně felbabskou ševcovnu opustí párů pět. Víc toho dva řemeslníci nezvládnou, a dorost se jim do dílny zrovna nehrne. „Všichni dnes chtějí chodit na vejšku, být řediteli zeměkoule,“ stěžuje si mezi stehy Zachariáš. Přitom se dá řemeslem velmi dobře uživit – za předpokladu, že ho člověk dělá na vrcholné úrovni. Oxfordy, Derby a Double Monk Strapy z teletiny, rejnoků, žraloků, krokodýlů, pštrosů, hadů a ještěrek odcházejí na nohou manažerů, bankéřů a podnikatelů. Své kopyto má u Zachariáše a Lawarta i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Zájem o boty z Felbabky je tak velký a čeští zákazníci tak nedočkaví, že se ševcovství již brzy bude muset rozšířit. Expanzi do Pánské pasáže, která se co nevidět otevře v Praze Na příkopech, však mladí řemeslníci odmítli: „Abychom mohli dělat opravdu hezké věci, musíme žít v hezkém prostředí.“ A tak zatím zůstanou na Felbabce, za sedmero horami a sedmero řekami, mezi Berounem a Hořovicemi. Na místě, kam si česká elita jezdí pro boty – tedy pokud má opravdu spolehlivou GPS navigaci.