Budiž móda aneb Nemyslete si, že se vás netýká!

Inteligentní průvodce po módních fenoménech je určený i těm, kdo je ignorují nebo jimi opovrhují.

Móda & Luxus
Denisa Kasl Kollmannová | 04.02.2013
Zleva: model od Jeana-Paula Gaultiera (zima 1994/1995), reklamní kampaň Louise Vuittona (podzim 2010) a modelka Gisele na fotografii pro jihokorejský Vogue (2010).

„Myslíš si, že móda jde úplně mimo tebe, že se tě to netýká,“ říká Meryl Streepová, představující ve snímku Ďábel nosí Pradu šéfredaktorku nejvlivnějšího módního časopisu na světě své asistentce v jednoduchém modrém svetru. V jednoduchém monologu potom líčí základní proces současného módního byznysu, aby tak vysvětlila své nové, módy neznalé asistentce, co všechno se skrývá za výběrem barvy, kolekcí a inspirací designérů tak, že ovlivňují i životy těch, kteří si ze všeho nejméně přejí být módou ovlivněni.

To, že móda je fenomén, který úzce souvisí nejen se společností, ale také s uměním, politikou, technologiemi a ekonomikou, mnoho intelektuálů stále odmítá a módu považuje pouze za cosi povrchního, za protiklad ke stálému. Skoro jako by móda byla i protikladem vkusu, jako by vkusné bylo jen tradiční, ne-módní. Spolupracovnice ČESKÉ POZICE Jana Máchalová proto tentokrát důrazně promíchala amalgám nejrůznějších ingrediencí a spojila události s nadhledem, kterému Američané říkají „big picture“.

Skoro jako by móda byla i protikladem vkusu, jako by vkusné bylo jen tradiční, ne-módníV nedávno vydané reprezentativní publikaci Budiž móda mapuje posledních sto až stopadesát let – vzestup i pád haute couture, demokratizaci, retro i subkultury. Na rozdíl od ostatních módních biblí se tentokrát autorka nesoustředila jen na historii, ale vsadila vývoj módy do běhu událostí a společenského dění.

Budiž móda je proto určená nejen těm, kdo módu znají a mají rádi, ale zejména těm, kdo ji ignorují nebo jí opovrhují. Erudovaná a zároveň čtivá kniha jim totiž ukáže, že v módě žijeme všichni.

Od dekád ke vteřinám

S historií módy, a především velkých módních tvůrců a domů, jako jsou Coco Chanelová, Dior, Elsa Schiaparelliová či Worth, se již čeští čtenáři mohli seznámit ve dvou předešlých knihách autorky, Módou posedlí (Moravia Press, Břeclav 2002) a Dějiny módy 20. století (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003). Ačkoliv tomu pohled do českých ulic odporuje, obě jsou rozebrány a v antikvariátech téměř nedostupné. Než proto připravovat dotisk, rozhodla se Jana Máchalová vydat knihu novou, protože móda se nemění už ani v dekádách, ani v sezonách, ale s nástupem digitální komunikace se přelévá z jedné strany světa na druhou rychlostí vteřin, respektive megabytů za vteřinu.

Výlet do surrealismu, kdy se na hlavách v podobě klobouků nosily boty či čajové šálky, nám připomene, že loňská inspirace v Ascotu nebyla zase tak novátorskáPřesto ani pro módní fajnšmekry není od věci si události devatenáctého a počátku dvacátého století pročíst znovu, vždyť kdo si tu dobu pamatuje? Dobu, kdy nejdůležitější součástí dámské výbavy byla noční košile, všechno oblečení se šilo, háčkovalo a vyšívalo ručně a dámy si nechávaly trýznit vnitřní orgány šněrovačkou staženou tak, že autorka sadomasochistického románku Padesáti odstínů šedé o tom nemá ani tušení.

Výlet do surrealismu, kdy se na hlavách v podobě klobouků nosily boty či čajové šálky, nám připomene, že loňská inspirace na dostizích v anglickém Ascotu nebyla zase tak novátorská a klobouček princezny Beatrice od Philipa Treacyho na britské královské  svatbě by ještě před sto lety způsobil tak maximálně nudné zívnutí.

Nebyla to ale jen ženská emancipace a nástup průmyslové konfekce, které odívání v té době tak proměnily. Světové války ovlivnily nejen vkus, ale i módní zákony, jak připomíná Máchalová na příkladu britské normy CC41, tedy Civilian Clothing Act of 1941. Ženská vynalézavost překračovala bojové linie a dnes již působí úsměvným dojmem „zlepšováček“, kterým si ženy nahrazovaly nedostatkové nylonky – tím, že si namalovaly na nahé nohy tenkou černou linii, připomínající šev u punčoch. „Barvu pohotově začala vyrábět firma Maksymiliana Faktorowicze, Max Faktor.“

Chanelová versus Schiaparelliová

Válku však Máchalová nepřipomíná jen na známé kolaboraci a spleti mileneckých vztahů Gabrielle Chanelové, ale odkrývá také pozadí německého plánu přenést centrum módy z Paříže do Berlína.

Dvě ženy, dva světy. Model od Coco Chanelové (vlevo) a Elsy Schiaparelliové.

Chanelová by ovšem nemohla zůstat v žádné módní publikaci stranou, Máchalová jí zde ale nestaví obvyklý pomník, ale srovnává její život, inspiraci, přístup k navrhování a osobnost s dnes již méně známou Elsou Schiaparelliovou, jejichž návrhy byly „odlišné jako den a noc“: jednoduché a čisté linie pravicově zaměřené nacionalistky Chanelové a surrealistické, komplikované střihy levicové idealistky Shiaparelliové. Přesto si obě našly zákaznice, a některé i shodné.

Po válce však svůj úspěch dokázala obnovit jen Chanelová, a za to, že je její značka stále synonymem módy, může děkovat také svému nástupci Karlu Lagerfeldovi. „Nejhorší módní katastrofou je banalita a přizpůsobivost. Největším zdrojem nudy je posedlost být politicky korektní,“ řekl Lagerfeld již v roce 2000, který se loni připomněl hláškou, že zpěvačka Adele má sice hezkou tvář a krásně zpívá, ale je tlustá.

Zboření hranic mezi módou a designem

Móda však již dávno nesídlí jen v Paříži a neodehrává se jen ve vrcholných salonech. Z Asie si Jana Máchalová vybrala patrně toho nejúspěšnějšího tvůrce, který sám o sobě říká, že žádný módní návrhář není: Isseye Miyakeho. Jeho poznávacím znamením se stalo plisé, technika, která byla známá již starým Egypťanům a kterou počátkem dvacátého století oživil původem Španěl Mariano Fortuny.

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Trýznění šněrovačkou?

Zase to dogma, že šněrovačka byla trýznění. Bylo to přece spodní prádlo jako dnešní podprsenka. A tak jako dnes máme fetiše jako patnácticentimetrové podpatky, i tehdy byly ženy, které toužily po co nejtěsnějším svázání.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah