Villazónovi se to podařilo! Zpívá jako Villazón.

„Možná lepší než kdy dříve“ zní titulek kritiky na mnichovský koncert slavného tenoristy Rolanda Villazóna v sobotním vydání Süddeutsche Zeitung. Proč je tato pár dní stará zpráva důležitá a svým způsobem uklidňující? Vždyť ód na výkony slavného Mexičana vyšla spousta, po celém světě bez výjimky, dvakrát i v Praze, kterou Villazón oslnil v nejlepší formě v letech 2005 a 2007.

Ti, kdo charismatického pěvce milují a obdivují jeho úžasný zpěv, vědí. Pro ostatní, kteří netuší – jsou-li tací mezi fanoušky opery: Rolando Villazón odřekl řadu představení kvůli zdravotním problémům ve druhé polovině roku 2007 a nakonec před třemi lety podstoupil operaci hlasivek, rok se léčil a odpočíval. Na jaře 2010 se triumfálně vrátil a dodnes všechny přesvědčuje, že je zpět a v nejlepší kondici. Což není jen tak, protože ztráta důvěry operních intendantů, kritiků a především publika může být smrtelnou kombinací pro sebelepší kariéru. Zvláště v drsné operní branži, kde se zaváhání neodpouštějí a vždy se najde někdo čekající na příležitost.

reklama

Za této konstelace bude mít Praha 13. dubna výjimečnou příležitost k porovnání, protože Villazóna dvakrát přivítala v době, kdy byl hvězdou nejzářivější. Do české metropole přijíždí stále s gloriolou jednoho z nejlepších tenoristů světa, samozřejmě, a navíc s douškou v jeho oboru ne právě obvyklou. Comeback se umělci žijícímu v Paříži povedl. Pověrčivý zřejmě není, jinak by si pro své galapředstavení ve Smetanově síni Obecního domu nevybral pátek třináctého...

Rolando Villazón (40) se vrací na pozvání agentury Nachtigall Artists do Prahy s přehlídkou romancí Gioacchina Rossiniho, Gaetana Donizettiho, Vincenza Belliniho a Giuseppe Verdiho nazvanou Bel Canto – Treasures. Doprovodí jej Nuovo Mundo Chamber Orchestra pod taktovkou Guerassima Voronkova. Podle Villazóna je „nastudování těchto písní srovnatelné se zkoumáním méně známých obrazů velkých malířů. Na ty máme tendenci zapomínat jen proto, že větší malby jsou daleko slavnější. Zdánlivě menší díla jsou však sama o sobě výjimečná a zaslouží si pozornost.“

Nejde jen o vysoké C

Fajnšmekři mohou namítat, že jeho hlas je po operaci trochu jiný, ale to nutně neznamená, že horší. Koneckonců i onen kritik v německém listu chválil pěvcův pevný barytonový základ, jisté výšky, dechberoucí piana a lyriku hlasu jako „za starých časů“. A třeba londýnské Timesy již loni v květnu v reakci na představení Massenetova Werthera v Královské opeře Covent Garden s Villazónem v hlavní roli vůbec nepochybovaly o jeho úspěšném návratu, když neopomněly zdůraznit, že umělec je znovu „zpět se svou pověstnou bujarostí, zvučným tenorem a fascinujícím hereckým uměním“.

© Felix Broede / DG

První sólové album Rolanda Villazóna u Deutsche Gramophone Cielo e mar vyšlo v březnu 2008.

Pro Villazóna musí být tyto názory velkým zadostiučiněním. Přesto se našly v průběhu posledních dvou let i méně optimistické kritiky, jež hovořily o pouhém stínu někdejší hvězdy či o menším hlasu. Zpěvákovi se nevyhnula ani krátkodobá zdravotní indispozice a několik odřeknutých vystoupení, nicméně pozitivní pocit z jeho výkonů převládá.

V jednom z rozhovorů, které poskytl těsně po svém hlasovém „zhroucení“ v lednu 2009, Villazón poněkud roztrpčeně rozdělil publikum do dvou kategorií. První – podle něj většina diváků – nechodí do opery proto, že by čekala na lapsy vystupujících pěvců, ale za uměním, za výkony, které jsou provedeny celým srdcem. Druhá sorta pak navštěvuje operní domy tak trochu ze sportu, zkoumá, jak dlouho třeba vydrží tenor zpívat vysoké C... a těší se na to, až „poteče krev“, tedy až pěvec selže.

Villazón dokázal poskytnout publiku spoustu nevšedních zážitků za rekordně krátkou dobu

„Nejsem na scéně proto, abych předváděl sportovní výkony, já dělám umění,“ dodal tehdy Villazón a jistě si za svými slovy stojí i dnes. Snad můžeme podotknout, že většina lidí, kteří chodí do opery právě za uměním, odpustí drobná zaváhání ve zpěvu či v orchestru, ale nesmí u nich převládnout pocit, že nějaká chyba vůbec hrozí. Pak koncentrace na umění zákonitě ustupuje čekání na ono zaváhání a prožitek mizí. Ale na Villazónovu obranu dodejme, že nevšedních prožitků poskytnul spoustu za rekordně krátkou dobu.

Sprcha, kněžství a přítel Domingo

Pěvecké začátky rodáka z Mexico City jsou opepřeny dvěma dobrými historkami, bez nichž by curriculum vitae operní star nemělo ten správný šmak.

Poslyšte první, při níž byl rozpoznán jeho mimořádný talent: když mu bylo nějakých osmnáct, zpíval si ve sprše v bytě na předměstí Mexico City, jak už to budoucí hvězdy dělávají, načež uslyšel klepání na dvěře. Za nimi stál přítel jeho souseda, barytonista Arturo Nieto, oslněn tím, co slyšel přes zeď. Nieto uvedl Rolanda do světa opery a pak již nebylo cesty zpět.   

Druhá na totéž téma: Zhruba ve stejném věku Villazón koketoval s kněžským talárem. Naštěstí kněz, který ho slyšel na školním koncertě zpívat árii Una furtiva lagrima, pochopil, že mladík není předučen ke vstupu do semináře a službě Bohu, ale k něčemu pozemštějšímu. Jak snadno se ze zapřísáhlého katolíka stane zapřísáhlý umělec...

A pak je tu velikán Plácido Domingo, bez jehož vlivu by možná Rolando Villazón ani zpívat nezačal. Když mu bylo deset, slyšel Domingovo crossoverové album milostných písní, tedy žádnou operu, a zamiloval se do jeho hlasu „Zkoušel jsem zpívat jako on, učil jsem se ty písničky. Tam je můj počátek. Měl jsem bláznivý sen, že s ním jednoho dne budu vystupovat.“