V Londýně Frankensteina oslavují, v Praze se ozývá smích

Kultura
Marie Reslová | 13.07.2012

V prázdninové kulturní nabídce pražského kina Bio Oko se ocitly záznamy divadelní inscenace Frankenstein z londýnského National Theatre. Přímý přenos Frankensteina byl v Čechách k vidění už vloni v rámci projektu NT live, který živě přenáší představení z jeviště britské scény do kin po celém světě.

Mezitím se z divadelní inscenace Dannyho Boylea, režiséra filmů Trainspotting nebo Milionář z chatrče, stala prý v Londýně kultovní záležitost. Její protagonisté Benedict Cumberbatch i Johny Lee Miller, kteří se v rolích Frankensteina, mladíka posedlého vědou a jím stvořeného monstra střídají, dostali letos za své výkony Olivier Award. Nejváženější herecké vyznamenání, jaké lze v Británii získat. Boyleho zaujal hororový příběh natolik, že se jím nechal inspirovat i při práci na zahajovacím ceremoniálu letních olympijských her v Londýně.

Na první z projekcí v pražském kině bylo možné jako Frankensteina vidět Millera, v roli monstra Cumberbatche. Biograf naplnili zvědavci natěšení pověstí, jež londýnskou inscenaci provázela. Jenže když se na konci záznamu ozval nadšený potlesk londýnského publika, v kinosále panovalo jen unavené ticho. A nebylo to jen horkem.

Obrázky jak ze špatného komiksu

Inscenace začíná efektně. Za doprovodu hudby skupiny Underworld se v rytmu tlukoucího srdce v koženém vaku zavěšeném v rámové konstrukci rodí stvoření sešité z mrtvých těl, dílo Viktora Frankensteina. Ale je to jinak než si pamatujeme ze slavných hororových filmů. Rudě nasvícená scéna spíš než vědecký experiment evokuje tajemný rituál pralesních lidí.

Stvůra se vyvalí za svitu blesků z vaku jako z „dělohy“. Cumberbatch vypadá, jak čerstvě narozené tele, které se staví rychle na nohy. Zkrvavený, hlavu i tělo má pokryté hrubými stehy, kolem beder tělovou roušku. Pohybová pasáž, v níž se seznamuje se světem a vlastním tělem je hodně dlouhá. Síla naléhavé exprese i vizuální efekt ovšem rychle vyprchají a promění se v pouhou exhibici herecké techniky. Na činoherce je ta fyzická kreace obdivuhodná, ale ve srovnání s jazykem a možnostmi současného pohybového divadla, z něhož formálně čerpá, je místy až trapně doslovná. A filmový záznam to ještě umocňuje.

Setkání Frankensteina s oživlým monstrem a zděšený útěk před tím, co sám vytvořil, v sobě mají stále aspoň trochu divadelní magie a napětí. Jenže pak stvůra vyrazí do světa mezi lidi: na scénu vyjede supící a dýmící železná "lokomotiva" s nákladem hrubých a špinavých lidí v realistických dobových kostýmech. Sehrají těžkopádnou scénku znázorňující život ulice v průmyslovém městě Ingolstadt v předminulém století. Stylizovaný jazyk divadelního obrazu ze začátku inscenace brutálním střihem vystřídá tupá divadelní ilustrace. Je po tajemství i po napětí, jen kousíček a octneme se v nechtěné parodii.

Silně expresivní obraz monstra a jeho vnitřního života střídají popisné scénky, jak vystřižené z banální konverzačky

A tak to jde dál v podivně eklektickém, postmoderním slepenci, jenž kupodivu připomíná práce Boyleho českého kolegy a vrstevníka, režiséra J. A. Pitínského na jevišti pražského Národního divadla. Silně expresivní obraz monstra a jeho vnitřního života střídají popisné scénky, jak vystřižené z banální konverzačky. Smrt se v nich odehraje tak snadno, jako čaj o páté. Frankenstein odmítne „vyrobit“ partnerku netvorovi, který se mezitím zázračně vzdělal, polidštil a cítí se osaměle. A on za to na svatebním loži znásilní a uškrtí snoubenku svého stvořitele. Obrázky jak ze špatného komiksu. Kinosálem se občas nese nejistý smích, ale vůbec není jisté, že to, čemu se diváci smějí, myslel režisér  jako humor.

Záhadná sláva

Inscenace neskrývá ambici být moderním podobenstvím o pýše současné vědy, která si chce přivlastnit, co bylo dosud vyhrazeno Bohu. Vlastně i tematicky docela koresponduje s tím, o čem se přemýšlí na českých scénách. Ilustrovaná divadelní moralita, úporně naražená na kopyto obecné teze, že neutečeme před odpovědností, za to, co jsme „zplodili“, v něčem připomíná onu Frankensteinovu obludu. Je nesourodě sešitá z různých divadelních jazyků a zatěžkaná intelektuální spekulací. Chybí jí fabulační lehkost, kterou se nejspíš bavila devatenáctiletá Mary Shelleyová u Ženevského jezera při psaní svého románu Frankenstein neboli moderní Prométheus, který byl předobrazem inscenace.

Paradoxní je, že to, o čem se nás pokoušejí tvůrci přesvědčit dvouhodinovým představením, stačili předtím – mnohem věrohodněji a přirozeněji – vyjádřit několika větami v dokumentu ze zkoušek inscenace.

Pro pražského diváka filmového záznamu je londýnská sláva Frankensteina záhadou. Ale po zkušenostech s udělováním zdejších cen, ať to jsou „Radoci“ nebo Thálie, ví, že značka a pověst zmůžou v divadle mnoho. Každopádně chvála NT live za zprostředkování, i když zas jedna legenda, kterou jsme znali z doslechu, vzala za své. Aspoň si v hledišti pražského Národního nebudeme muset dělat iluze o tom, že všude jinde je to lepší než doma. 

Zobrazit diskusi
Reakcí:0

Oblíbený obsah