Užonglovaný Tomáš Klus

Za svou poslední píseň Iniciativní, kterou nedávno uveřejnil na svém Bandzone profilu, si Tomáš Klus sice nezaslouží domácí vězení, ale stejně tak nemůže čekat plácání po ramenou od kritičtějších posluchačů. Všichni víme o hnilobě ve státě českém (otázkou je, kdy nebyla) a je chvályhodné, že i v době, kdy nám nehrozí bezprostřední nebezpečí typu totalitní diktatury, máme mladého písničkáře - politického satirika.

Sarkasmus, nebo snad lépe řečeno naředěnou ironii, bychom v Klusově tvorbě našli. Ale co víc? Demokratické poměry nelze přijmout jako alibi pro absenci poezie, tak charakteristické pro písničkářskou kulturu, jež má u nás tradici mistrovsky dotaženou Karlem Krylem, Jarkem Nohavicou a Vladimírem Mertou.

reklama

Aplaus

V písničkách Tomáše Kluse je patrná chuť hrát si se slovy; budiž mu to, v kontrastu s  neschopnou mainstreamovou scénou, které jemné jazykové nuance říkají asi tolik, co Otesánkovi dieta, připsáno k dobru. Jenže vypravit se touto cestou rovná se víceméně lyrické sebevraždě.

Slovní hrátky nejsou v tvorbě mladého písničkáře ničím novým, používal je už ve svých prvotinách, např. písni Kfjetina: „Je květina / a jediná, co věří / že zvěři dá se věřit / že na trnitým keři dá se spát“. Pouhé slovní žonglování, nejnověji založené na žertování se jmény politiků („zase se blýská na další nečasy / Sobotku nestrávím doma - reptá syn“), však velmi rychle omrzí, pobaví-li vůbec.

V oboru slovního a významového ekvilibrismu Klus prohrává třeba s hiphopovým glosátorem Katem z Prago Union či virtuózními Lasičkami od Tata Bojs: „Malá lež - to je lžička / malá láska je lasička / Já libuju si v lasičkách / co mi dávaj pravdu po lžičkách“.

Žonglovat se slovy lze i originálněji než nám ukazuje Tomáš Klus.

I přesto se artista Klus dočkal ohlušujícího aplausu početného publika - jeho video na YouTube nasbíralo za týden přes 300 tisíc zhlédnutí. Pro povrchnost svého opusu našel polehčující okolnost: „Překvapila mě událost, kterou z ní učinilo prosté vyvěšení na internet mezi mé fanoušky, coby popěvek, jenž mě napadnul při odpočinku na chatě. Nepřikládal jsem tomu valný význam, neboť jde spíše o hříčku s frázemi, které člověk denně slýchá, než o jasný, formulovaný názor kýženého protestsongu,“ uvedl Klus v rozhovorupro Lidovky.cz. A doplnil, že životnost písně Iniciativní nehodlá uměle prodlužovat. Jenže co je platné, jak to vlastně myslel, když si z něj fanoušci udělali bojovníka proti systému a mnozí jistě mohou mít za to, že takhle se to dělá, ten protestsong.

Téměř vyhynulý druh

Už zmiňovaný folkový bard Vladimír Merta řekl v rozhovoru pro Reflex: „Folk neumírá, ale přesouvá se do pop-music.“ Dalo by se polemizovat, zda právě ono „zkomerčnění“ není jen posmrtnou křečí, nicméně Klus je přesným příkladem.

Bylo by snadné napadat Kluse za plytkost je ho textů, obzvláště těch, které rozněžňují mladé slečny i postarší dámy (dobře, někdy i muže). Jeho romantické opusy jsou opravdu ulepené zaláskovaným karamelem až běda. Přesto zkusme hledat to lepší.

Především – snad i díky folku zabydlenému v pop-music – dokázal za pár let něco, zač mu patří vřelé díky. Právě on dnešní děti, nejmladší polistopadovou generaci, přivedl k folkovým velikánům, když už to nedokázali nepozorní rodiče, kteří nepředali potomkům něco z domácího kulturního dědictví. Je také důležité, že v českém středním proudu vedle superstarovských hvězdiček, které spadnou s nebe dřív, než si to stačíme přát, představuje Tomáš Klus téměř vyhynulý druh – zpěváka s vlastní tvorbou i hlavou. Ačkoliv je paradoxně sám „produktem“ talentové soutěže, není žádnou rychlokvaškou, neboť si po vítězství v zlínské soutěži Czechtalent odjezdil kvantum koncertů, kde hrál pro hrstku lidí za svařák a svačinu na cestu. Lze mu uvěřit, že svou hudbu dělá z prosté radosti a přesvědčení, ne z kalkulu.

A ostatně i v případě těch romantických karamelek lze vysledovat jakousi vzestupnou tendenci. Na své poslední album Racek umístil kvarteto písní (Trigorin – Nina – Arkadina –Treplev) inspirované stejnojmenou hrou A. P. Čechova. Je zajímavé poslouchat, jak se Klus dokáže věrohodně vžít do rolí nejen mužských, ale i ženských (například v Arkadině: „Z siluet blíženců zbyly jen otisky / na jejichž úpatí popraská země / když loutky krvácí, drolí se na třísky / co ale zůstane, co zůstane ze mě“). Jako student herectví na DAMU se holt nezapře.

V písni  Arkadina, inspirované Čechovovou hrou Racek, lze pozorovat jistý posun v kvalitě Klusových textů v porovnání se jeho prvotinami.