Proč dirigent Jakub Hrůša zrušil prestižní angažmá v kodaňské opeře

S dirigentem Jakubem Hrůšou se dělají rozhovory především o hudbě, jak jinak. Tentokrát jsme však s třicetiletým umělcem, který si již vydobyl skvělé renomé v zahraničí, debatovali hlavně o kulturní politice, penězích a neporozumění, jež výrazně zasáhly do jeho dalších kariérních plánů.

Středobodem interview je zrušení Hrůšova angažmá v opeře Královského dánského divadla v Kodani, kam měl po vítězství v konkurzu nastoupit jako hudební ředitel v roce 2013. Celá záležitost vyústila v nečekaný konec již na přelomu letošního ledna a února. Hrůša na tuto roli rezignoval. Jako první o tom v českých médiích informovala až v polovině května ČESKÁ POZICE. I proto se současný šéfdirigent Pražské komorní filharmonie (PKF) rozhodl poněkud složitější souvislosti dánské anabáze vysvětlit právě nám. Což ovšem neznamená, že jsme se v rozhovoru nedotkli i jiných témat.

reklama

Proč se vlastně o Hrůšově rezignaci na funkci hudebního ředitele nejslavnějšího dánského operního domu nepsalo v českých médiích, a jak sám pan dirigent říká, leckde se o tom u nás stále neví? „Má to možná dvě příčiny,“ vysvětluje Hrůša. „Jednou může být ten obecný rys české kulturní žurnalistiky, že novináři v zahraničních záležitostech neinklinují k detailním analýzám složitějších událostí spojených s českými umělci. Druhá věc je, že celý proces odcházení z Kodaně trval docela dlouho, než se vlastně vyjasnilo, jak to celé dopadne. A poté, co se to vyjasnilo, jsem možná i já sám měl pocit, že věc není tak aktuální, abych o ní aktivně referoval.“

Resumé dánské anabáze

ČESKÁ POZICE: Pane dirigente, popište tedy čtenářům svou dánskou zkušenost.

HRŮŠA: Když jsem přijel na začátku roku 2011 do Kodaně nastudovat Borise Godunova, netušil jsem, že ten operní dům hledá nového šéfa. V podstatě hned po první zkoušce mě však celý ansámbl vyzval, abych se přihlásil do právě chystaného výběrového řízení na hudebního ředitele. Pečlivě jsem to mnoho dní zvažoval, protože do té doby jsem se nepovažoval za typického operního dirigenta. Ale spolupráce byla opravdu tak skvělá a harmonická, že jsem se rozhodl to zkusit, a když to zkrátím, po řadě procedur výběrového řízení jsem na začátku loňského léta v tendru mezi zhruba 150 adepty zvítězil, dostal nabídku a přijal ji.

„Podle mě byla v Kodani přítomna extrémní touha části ansámblu pracovat na tom, aby se pokročilo dál, to jsem cítil hmatatelně.“

Hlavním členem komise, v podstatě klíčovou odpovědnou osobou, byl anglický operní režisér a nový intendant Keith Warner, který toto vše celé prodělal asi o dva roky dříve než já. Operní dům v Kodani má stejnou strukturu jako například naše Národní divadlo, takže opera, balet i činohra mají vždy svého uměleckého šéfa. Celá instituce je pak zastřešená generálním ředitelem. Tím je v Kodani Erik Jacobsen, což je (bývalý) politik skrz naskrz, který si přál, aby Warner tu funkci přijal, protože si od něj sliboval, že scénu dosud do určité míry profilovanou domácky takzvaně „otevře světu“.

Podle mě tam byla přítomna extrémní touha části ansámblu pracovat na tom, aby se pokročilo dál, to jsem cítil hmatatelně. Ale druhý rozměr psychiky toho domu byl velice konzervativní, takový, že v podstatě ten operní dům je unikátní a skvělý a že jen potřebuje někoho, kdo tu unikátnost ukáže a vyzdvihne, čili taková ta mentalita uspokojení tím, co jsme sami již dokázali, ala neuspokojení z toho, že se o tom neví. 

Warner nastoupil loni v září a v podstatě každý návrh, každá změna, kterou přinesl, byly do značné míry blokovány ředitelem Jacobsenem jako nereálné. Buď z finančních důvodů, nebo že to není v daném domě zvykem, či prostě proto, že je to příliš riskantní. Warner je nápaditý a odvážný umělec, ale rozhodně to není žádný snílek, který uvažuje o věcech, jež nejsou realizovatelné.

ČESKÁ POZICE: Není to překvapivé? Vždyť Warnerovy plány musely být managementu opery dobře známé.

„Intendant Keith Warner chtěl především zachovat uměleckou kvalitu na úkor kvantity a pohodlnosti. To nebylo akceptováno.“

HRŮŠA: Ano, je to zarážející. Domnívám se, že mnohé věci, na nichž později bazírovali, Keithovi zatajili, aby ho získali. Warner se spolehl na jejich slovo, ale následně se ukázalo, že to tak není, a nový intendant se tak začal vrchní administrativě jevit jako jakýsi „troublemaker“. Do toho přišel drastický finanční škrt ze strany dánské vlády, který v okamžiku, kdy Warner nastupoval, byl už cítit ve vzduchu, ale vedení se na něj nebylo schopné náležitě připravit. Najednou přišel šok z 13 milionů eur ztráty v rozpočtu a reakce managementu byla umělecky nepřijatelná. Chtěli propustit velké množství lidí, zrušit koncerty, hrát jen konzervativní repertoár, vydat se cestou jistoty.

Přitom – a to byl právě klíč k finálnímu neporozumění – Warner přednesl mnoho impulzů ke koncepci úplně jiného rázu, k přehodnocení systému práce a určitého pohodlného zázemí, jež v tamním sociálním státě existovalo, možná omezení počtu představení... Ale chtěl především zachovat uměleckou kvalitu na úkor kvantity a pohodlnosti. To nebyl schopen prosadit a po půl roce marných bojů se rozhodl rezignovat.