Nuda českého protestsongu

V posledních měsících se to v malém českém lesíku hemží protestsongy jako václavkami. Co o václavkách říká vševědoucí Wikipedia: „Plodnice václavek jsou jedlé, ale hůře stravitelné; vyžadují náležitou úpravu a citliví lidé je nemusejí snášet.“

Dělá se vám při poslechu Klusovy Iniciativní krapet nevolno? Máte chuť spolknout hořící lípu, když vám David Koller s Barborou Polákovou pobrukují do ouška, že „jsme v prdeli, můžeme si za to sami“, a prostě jen recitují názvy velkých korupčních kauz posledních let, jako by četli útržky z denního tisku?

reklama

Mezi umělcem a neumělcem je zásadní rozdíl v tom, že první jmenovaný by měl svému sdělení vštípit nějakou pozoruhodnější estetickou hodnotu

Pokud jste odpověděli kladně, budete určitě souhlasit, že současný český protestsong potřebuje stejně „náležitou úpravu“ jako houby rostoucí na stromech. Nejlépe kvalitativní. Dobré úmysly interpetů by rozhodně měly zůstat oceněny, ale vzhledem k banalitě textů budou asi sotva glorifikované v tvůrčím smyslu. Autoři protestsongů jsou nedílnou součástí hudební kultury a jako umělci mají v demokratických podmínkách právo angažovat se a vyjádřit svůj názor stejně jako jakýkoli jiný člověk. Mezi umělcem a neumělcem je ovšem zásadní rozdíl v tom, že první jmenovaný by měl z logiky věci svému sdělení vštípit nějakou pozoruhodnější estetickou hodnotu.

Může to být básnický talent, neotřelé frázování i hudební invence. Zdá se však, že všechny tyto aspekty českým protestsongům v poslední době chybějí, ať už jsou z pera Tomáše Kluse, Xindla X, Davida Kollera a Báry Polákové (protestsong založený na zkušenostech z vězení natočili pornoherec Robert Rosenberg, ten je však podle všeho pouhou legráckou). Umělecké sdělení bylo osekáno na kost a zbyla jen jakási forma demonstrace, že je něco špatně a že by se s tím mělo něco dělat, a obecné proklamace typu „kdo, když ne my, a kdy, když ne teď“. To je na hudební skladbu přece jen trochu málo.

(Pak jsou tu ještě třeba svérázné songy sestavy Peterka & spol., například slavný milovaný Kalousek, ale Karel Peterka je trochu mimo kategorii, o níž chci psát.)

„Není to agresivní písnička, nechtěla jsem, aby byla útočná, spíše je to takový povzdech. Možná hledání východiska,“ řekla Poláková v rozhovoru pro magazín Lidových novin. Člověk by řekl, že těch povzdechů v hospodách, na ulicích a v internetových diskusích bylo až moc. Protestsong nemůže být pohlazením, ale jedině ranou na solar. Má koncentrovat vztek, bezmoc či vůli po změně statu quo. Říkal si snad Bob Dylan při skládání pacifistické hymny Blowin‘ In The Wind „teď si trochu povzdechnu nad nesmyslností a hrůzou války“?

Jiné roviny utrpení

Je na místě zamyslet se, jestli autoři českých protestsongů neodpovídají pouze společenské poptávce. Ne snad z perspektivy zákazníků (tyto písně se většinou šíří volně internetem), ale spíš zda – ač třeba podvědomě – nekalkulují s tím, kolik lidí dokáže daná píseň oslovit, což by samo o sobě bylo logické, protože je jakýmsi účelem protestních písní oslovit co nejvíce lidí. Takové míře rozšíření přirozeně musejí odpovídat výrazové prostředky včetně textů omezujících se vlastně na hesla.

Je otázkou, nakolik ona široká česká veřejnost dokáže dlouhodobě ocenit kvalitní a silné texty, které jsou – i přes mnohdy povedený hudební doprovod – alfou a omegou protestsongů.

Vladimír Merta – Vzdálené výstřely.

Přirozeně se nabízí srovnání se ze zásadními postavami českého písničkářství – Vladimírem Mertou a Karlem Krylem. První jmenovaný sice protestsongům ve své tvorbě nějak extra neholdoval, ale přitom má na svědomí Vzdálené výstřely, jednu z nejkrásnějších českých písní tohoto druhu. A Kryl? Zmiňme ho snad jen z úcty a vzpomínky na jeho zásluhy na povznesení jazykové kultury české hudby.

Srovnávat staré folkové bardy s mladší interprety je poněkud ošemetné, a to z jednoho prostého důvodu, který vznáší obecnější otázku nad smyslem a obsahem protestsongu v dnešní době. Píseň namířená proti pochybnému rozdávání státních zakázek a korupci se ve své závažnosti asi horko těžko vyrovná skladbě brojící proti bezpráví, pošlapávání lidských práv a diktatuře. Jsou na jiné rovině lidského utrpení.

„Vždycky jez to, co ti dají/ když vidím, čím mě krměj, to radši umřu hlady,“ rappuje Bonus v „protestsongu“ laděném proti stádovité společnosti.

Proti čemu tedy vlastně dnes protestovat, aby píseň nevyzněla jako čtení útržků z novin? Má autor střílet do vlastních řad a kritizovat stádovitou společnost, jak to v orwellovsky laděném songu udělal hiphopový samorost Bonus? Možnost to je, ale jak řekl v rozhovorupro ČESKOU POZICI rapper Kato z Prago Union: „Lidé rádi na někoho nadávají, aby nemuseli na sebe.“ A mohli bychom se klidně vsadit, že protestong o čecháčkovství by nepatřil mezi ty, které by masy široce přijímaly.