Na nějaký konec světa to zatím není

Je půlnoc, rozhlas hraje státní hymnu
já nejdu spát, až nad ránem si zdřímnu
ach, máme jednu z nejkrásnějších hymen
vzal při ní zasvé nejeden již hymen

ČESKÁ POZICE: Trefil jste nějakou obecnou náladu? Vystihl jste – podobně jako třeba Egon Bondy v padesátých letech – nějaký současný pocit?

J. H. KRCHOVSKÝ: Psát jsem kdysi začal samozřejmě i pod jeho vlivem, vždyť to byl výjimečný básník doslova vybroušených věcí bez zbytečného balastu. Já ale nejsem v popisování světa rozhodně tak důsledně antilyrický jako on. Nějaké to lyrično – původně z jakési perverzní hravosti, teď už ale i z vlastní potřeby – do těch básní občas propašuju, ovšemže po svém. A možná v intencích rčení: odříkaného chleba největší krajíc.

Jestli jsem ale nějakou dobu vystihl, já sám samozřejmě nevím. To se dá říci až s nějakým odstupem. Atmosféra doby je v mém psaní hodně sekundární věcí, tématicky je to zcela nadčasové, alespoň doufám. Je to výsledek komunikace se sebou samým a jednostranné komunikace se světem a nadpřirozenem, se smrtelností a nesmrtelností. Není to dialog, spíš polemika.

Píšu vlastně jenom o sobě a o situacích, které jsou lidsky platné v každé době a ve všech politických režimech. Odráží se v nich vztahy a rozchody, roční období, deprese, úzkosti, chlast... A to s dobou nijak nesouvisí. Celý život politiku víceméně ignoruju a mé básně jsou proto stejně jako já sám zcela apolitické. Jsem angažovaný tím, že se neangažuji, a tím spíš ne v této době.

ČESKÁ POZICE: Chodíte k volbám?

J. H. KRCHOVSKÝ: Pravidelně volit nechodím, jenom někdy. Mám důvodný pocit, že je to marné, a ti, které občas volím, jen slibují hory doly, a potom nic. Když jsem například žil ještě v Praze a děti byly malé, politici třeba slibovali, že udělají lávku ze Štvanice na Letnou, že se nebudeme muset potácet rušnou Revoluční ulicí s kočárkem a se psy. Nikdy k tomu ale nedošlo.

Do určité míry ale dění ve státě stále sleduji, v poledne si pustím v rádiu zprávy, abych měl alespoň nějaký přehled. Spíš se tím ale bavím jako cirkusem, místy je to úsměvné, místy k zblití. Nakonec znám politiky už jen podle hlasů a až na ty staré kozáky je podle tváří ani nepoznám.

ČESKÁ POZICE: To zní hodně pesimisticky. Jak vidíte český svět 20 let po revoluci?

J. H. KRCHOVSKÝ: Já vždycky zbystřím, jen když mě může něco ohrozit. Třeba když zákonodárci uvažují o zákazu kouření v hospodách, nebo když chtějí radnice něco bourat či přesouvat nějaké nádraží, jako třeba to brněnské. Já všechny ty prosazované změny k lepšímu vidím spíš jen k horšímu.

Mám dojem, jako by Česko dostali do rukou jen samí bezohlední developeři s plány všechno pěkné, třeba v podobě starých zahrad a domů, jenom pro svou hamižnost a nenasytnost zničit a zbourat. Staré a krásné je takřka bez výjimky nahrazováno novým a hnusným. Mučí mě a zahanbuje bezmoc, že s tím nemůžu osobně nic dělat, nemám pro to potřebné kverulantské dispozice a takový „boj“ by beztak otrávil a strávil akorát mě, nikoliv „je“. Jinak mi všechno okolní dění většinou bez nějaké hlubší stopy proběhne jen tak hlavou a jsem rád, pokud se nedozvím něco vyloženě zdrcujícího.

Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

ČESKÁ POZICE: Takhle vidí politiku většina lidí. Co to však znamená?

J. H. KRCHOVSKÝ: To, že lidé nadávají na vládu jako na bandu zlodějů, je jen obrazem jich samých. Vždyť si je vybrali sami o své vůli. Český národ ve své většině je, jak známo, národem zbabělců, přisírků, kolaborantů a zlodějů. Pokud platí rčení, že má země takové vládce, jaké si zaslouží, tak by lidé měli být přece spokojeni, vždyť mají navýsost reprezentativní představitele oněch atributů malosti. Naštěstí svět a život na něm má své sebezáchovné pojistky, třeba v přírodě, ovšemže jen do určité míry.

Teď právě všechno kvete a voní, před tím všechno ostatní jenom bledne. Na nějaký konec světa to zkrátka ještě zralé není. Jen mi přijde poněkud bolestné, že z pohledu stárnutí to krásné jaro – pokaždé mladé a nové – bude v dalších letech – a to i co se životního prostoru obecně týče – patřit už jenom těm mladším. Přesto, i když je to marný boj, jen tak se nedám.

Už jako mladý dekadent jsem byl, rád a i naschvál, každé jaro první opálený. A po letech teď opět, ovšem znovu s nechutí, po ránu, tedy v poledne, lehce cvičím, aspoň pár kliků. Donedávna mi to přišlo ponižující, válet se v potu po podlaze, ovšem vidět sebe po padesátce na fotkách nebo v zrcadle mi onehdy začalo připadat ponižující mnohem víc.

ČESKÁ POZICE: Jak se dá v dnešní době obstát? Vedete ideální život?

J. H. KRCHOVSKÝ: Obecnou radu vskutku nemám, ale sám se snažím přežít tak, že ze sebezáchovného pudu se celý život distancuju od obecného a uchyluju se do samoty, vnější i vnitřní – většinou jediného pro mne snesitelného stavu. Asi tedy vedu ideální život, protože tak, jak ho vedu, je pro mě jedině možný.