Na nějaký konec světa to zatím není

To, co píšu, není poezie, spíš antipoezie. Milerád budu i za obecního blbýho, někdo to dělat musí. Rozhovor s básníkem J. H. Krchovským.

Kultura
Jan Brabec | 06.05.2012
Básník J. H. Krchovský píše vlastně jenom o sobě a o situacích, které jsou lidsky platné v každé době a ve všech politických režimech.

Říkají o něm, že je díky hrůzostrašným rekvizitám a slovnímu aparátu dekadentní či dokonce morbidní a nekrofilní. S jistým sarkasmem a groteskností totiž popisuje nejen otázky života, ale i smrti. Navzdory tomu jsou jeho básně jistým úkazem: v časech internetu, záplavy informací a produkce různého druhu se jeho knihy prodávají po tisících.

„Píšu vlastně jenom o sobě a o situacích, které jsou lidsky platné v každé době a ve všech politických režimech. Odráží se v nich vztahy a rozchody, roční období, deprese, úzkosti, chlast... A to s dobou nijak nesouvisí. Celý život politiku víceméně ignoruju, a mé básně jsou proto, stejně jako já sám, zcela apolitické. Jsem angažovaný tím, že se neangažuji,“ říká o tajemství svého úspěchu básník J. H. Krchovský, vlastním jménem Jiří Hásek.

ČESKÁ POZICE: Jak jste vlastně k takovému pseudonymu přišel?

J. H. KRCHOVSKÝ: Bydlím těsně pod kopcem, na jehož vrcholu je pohřbena asi stovka padlých vojáků z konce druhé světové války. A protože mě kdysi Egon Bondy vyzval, abych si nějaký konspirační pseudonym zvolil kvůli Státní bezpečnosti, nebylo nic jednoduššího. Bondymu se také hned zalíbil, Krchovský je prý přesně tím autorem, co napsal mé básně.

ČESKÁ POZICE: Jaké to vlastně je být dnes básníkem?

J. H. KRCHOVSKÝ: Já jsem se stal básníkem víceméně omylem, rozhodně to nebyla věc volby. Prostě jsem inklinoval k určitým způsobům vyjadřování. Pro mne to začalo v časech, kdy se člověk musel vyrovnat s přetlakem zmateného pubertálního věku, který je spojený s vlastním vstupem do života. A jedním z ventilů toho přetlaku se pro mne stalo psaní. A to mně šlo časem lépe a lépe, až jsem se stal takzvaně zavedeným básníkem.

Že bych ale na to byl nějak obzvlášť pyšný, tak to tedy nejsem. Nazývat se v 21. století básníkem působí jako velký anachronismus a doslova až komicky. Za ten titul se stydím a stydím se i za jeho výklad, jakým si lidé obecně básníka představují a idealizují. Nijak mě netěší být a priori v rovině lidské i duchovní přiřazován k většině svých kolegů.

ČESKÁ POZICE: Jak byste tedy nazval své psaní?

J. H. KRCHOVSKÝ: Bohužel, pro to, jak já píšu, není žádné diferencující pojmenování, kterým bych se mohl od těch ostatních nějak distancovat. Jediným, čím se můžu bránit, je fakt, že když jsem začal psát básně, prostředků poezie jsem víceméně zneužíval a dělal si z ní legraci. Jenže i to je, jak jsem později zjistil, také kategorie poezie.

Řekl bych to jednoduše: to, co píšu, není poezie, spíš antipoezie. Píšu také víceméně už jen čtyřverší, takže žádné velké rozepisování a veršotepectví. Je to sešlapané do malé krabičky, víc řádků a slov mi přijde prostě zbytečných. Zato ta která použiji, nesou významů víc za ta, která se tam nedostala.

Za smrtí tečka, dvojtečka, či otazník…
vznik, život zánik… Konec, nebo znova vznik?
odpověď neznám; nechci ji znát, zatím ne
– zemřu-li, ztratím život! Ne, on ztratí mne…

ČESKÁ POZICE: Navzdory tomu se té „antipoezie“ prodalo v podobě souborného vydání několika sbírek už na 15 tisíc. O čem to vypovídá?

J. H. KRCHOVSKÝ: Jako autor nejsem asi moc kompetentní to nějak vysvětlovat, nicméně je to pro mne do jisté míry milé. A to proto, že nejsem už druhým rokem poprvé v životě chudý. Vždycky jsem byl v materiálních věcech skromný, a tak jsem se naučil v chudobě žít. Přesto pokud to ještě nějakou dobu vydrží, budu jedině rád. Díky tomu nebudu muset vytáhnout blok a vzít do ruky pero.

ČESKÁ POZICE: Vy nepíšete z radosti?

J. H. KRCHOVSKÝ: Kdepak. Už dávno nepíšu z libosti, maximálně jsem tím řešil rozchody s dívkami či svoje nejrůznější psychické stavy. Dobrovolně se k psaní bez nějakého přetlaku neuchyluji. Není to moje nezbytí či nějaká nutnost, neřku-li grafomanská potřeba. Také nenapíšu nic celé roky, to prostě pak najednou přijde samo.

Když se na mne nahrne něco, na co nejsem zvyklý či na to nejsem připraven, verbalizováním svých stavů se jim snažím porozumět. A mám pokoj až do těch příštích, je to takové pozvolné poznávání. Nejsem jako onen slavný český prozaik, který hned zrána napíše své denní čtyři stránky poté, co se vrátil osvěžen z posilovny.

ČESKÁ POZICE: Ta kniha se však zdá velmi komunikativní věcí. Co tedy čtenářům říká?

J. H. KRCHOVSKÝ: Kniha je, zdá se, spotřební zboží jako jakákoli jiná věc na světě. A i když mě knížky živí a umožňují mi více se nadechnout a nadále si víceméně svobodně žít, přesto mě to do jisté míry paralyzuje.

Je těžké se uchylovat k aktu psaní, když víte, že je to ve svém výsledku jenom zboží či produkt. Přesto na to samozřejmě ve chvíli psaní nijak nemyslím, nepíšu s kalkulačkou v ruce. Fakt, že se v dnešní době takový antipoeta – jako jsem já – se svými knihami uživí, je jistě zajímavé, ale při svém pochopitelném elitářství bych raději tvořil pro pár fajnšmekrů.

To, že to má takovou odezvu, je pro mne v jistém smyslu povážlivé. Možná mému psaní čtenáři rozumějí, možná to ale nebude zase až tak výjimečné, jak jsem si myslel. Když to dokáže pochopit tolik lidí, žádný zvláštní hermetik asi nejsem, byť ty moje texty mají i své vedlejší hermetické plány, o kterých vím jenom já. Čtenáři jsou zřejmě, jako ostatně jakékoli jiné publikum, obecně příchylní k módnosti a popularitě, na druhou stranu žádným sezónním hitem zjevně nejsem. Jak se dozvídám z nakladatelství Host, i když kniha vyšla už před nějakým tím rokem, prodává se dobře pořád.

Zobrazit diskusi
Reakcí:2

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Nádherný rozhovor

se zajímavým a obohacujícím člověkem, který nadto píše takřka geniální básně. Děkuji.

Mám radost.

Vážení přátelé, krásný rozhovor, krásné téma, krásní lidé. Musím dopovědět něco, co o sobě Honza Brabec neřekl. Byl to  - asi nejen podle mého mínění - nejvýznamnější bubeník za celou existenci Plastic People (ano, byl to on, který mě vyšoupl z bubenické stoličky u Plastic People, a právem, protože to byl nejvíce charismatický hráč na bicí široko daleko, hodně široko a hodně daleko). A taky hezky píše a tak jsme se sešli v České pozici (náhoda to nebude) a nad tímto článkem musím zase zachrochtat.

Je pěkné, jak Krchovský hovoří o svém psaní, vlastně vynuceném okolnostmi. Jsem asi v tomto ohledu dobrým čtenářem poesie, protože ji nevyhledávám a čtu ji pouze v nějak nevyhnutelné situaci, téměř proti své vůli.

Dnes jsem si však pošmákl. Čtyřverší jsou ideální! Díky.

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah