Kateřina Šedá: Mým akcím může porozumět kdokoli

Někteří lidé podezřívají Kateřinu Šedou, že v rámci svých projektů manipuluje s lidmi. Jiní jí zase vyčítají „provinční“ objekt zájmu – obyčejný český venkov. Právě díky svým unikátním společenským sondám v naprosto netušených a neotřelých souvislostech však patří k současným nejosobitějším a nejvýraznějším českým výtvarnicím.

Za své dílo získala řadu ocenění nejen doma, ale i v zahraničí, například v roce 2005 Cenu Jindřicha Chalupeckého nebo v roce 2009 britskou prestižní Contemporary Art Society Award. A aby také ne. Její vskutku nevšední „sociální happeningy“ si totiž s gustem dopřávají desítky galerií a muzeí na celém světě.

reklama

„Samozřejmě, že mě kontaktují reklamní agentury či velké obchody, někdy dokonce politické strany. Asi jim připadá, že umím ovlivnit lidi víc než kdokoli jiný. Já ale nechci prezentovat myšlenku Balakrylu, chci prezentovat vlastní myšlenku. V politice totiž, ať se děje, co se děje, zastupujete společný program, já zastupuju jenom sama sebe. Je to svobodné a úlevné. Ale tím, že se prostřednictvím svých akcí snažím měnit věci okolo sebe, vlastně už politiku dělám,“ říká o tajemství své umělecké činnosti Kateřina Šedá.

ČESKÁ POZICE: Jaký má dnes smysl dělat umění? O čem vypovídá?

ŠEDÁ: Dnes není doba jedné silné generace, která by naléhavě nastolovala současné palčivé problémy a držela se jedné vůdčí myšlenky přetavené do jednotného vzdoru. Každý současný výtvarník mluví o něčem jiném. Jeden se zabývá tím, jak krásným způsobem zničit věci, jiný třeba ekologií nebo válkou. Další umělci se usilovně zabývají stářím, jiní třeba jen komunikací jako takovou.

Dnes není doba jedné silné generace, která by naléhavě nastolovala současné palčivé problémy a držela se vůdčí myšlenky přetavené do jednotného vzdoru

Dnes bychom mohli mluvit spíš o řadě témat než o nějaké jednotné společenské výpovědi. Navzdory tomu má umění pořád svoji hodnotu a moc věci ovlivňovat. Jen stojí ve společnosti jinde, než tomu bylo kdysi.

ČESKÁ POZICE: Tomu, co děláte, někteří říkají „sociální happening“ či prolamování „zažitých stereotypů“. Jak tomu říkáte vy?

ŠEDÁ: Nemám pro to žádné jednotné označení, žádnou škatulku. Každou věc vnímám jinak – jednou je to pro mne „otevření“, jindy „posunutí“ nebo třeba „zjevení“. Obecně se ale dá říct, že se snažím nalézt řešení pro nějaký problém, který se mě týká. Spojit lidi prostřednictvím jejich vizuální překážky, jako je plot mezi domy. Mám dojem, že by to za mne nikdo jiný neudělal. A to je vlastně stěžejní motiv celé mé práce.

ČESKÁ POZICE: Jaké problémy máte na mysli?

ŠEDÁ: Jsou to těžkosti, které má snad každý z nás. Týkají se obyčejného života a nejsou nějak zvlášť šokující. Například mě štve, že si soused postaví vysoký plot, skrz který není nikam vidět, aniž by se druhého souseda zeptal, zda mu taková věc nevadí. Plot je sice majetek jednoho z nich, ale vizuálně je to společná věc stojící na hranici pozemků.

Taky mi vadí, když se nějaký přistěhovalec začne na určitém místě chovat, jako by mu všechno patřilo – třeba zaplotí úzkou lesní cestu, která spojuje dvě místa, a tím je od sebe odřízne. Je logické, že ten úzký pruh pozemku, který mu cesta přinesla, stejně k ničemu nepoužije, ale musí jej prostě mít. Nic dalšího ho nezajímá. Kvůli takovému sobectví to pak všichni musíme jako blbci obcházet, takže lidé pak raději použijí auto.

Snímky z projektu Furt dokola (přikládáme jej ve formátu PDF).

Vadí mi, že si nemůžu na náměstí obce, ve které žiji, normálně sednout, že je uprostřed náměstí křižovatka nebo parkoviště. Leze mi na nervy, že trávíme víc času s cizími lidmi než s vlastní rodinou. Děsí mě vysoké číslo rozvodovosti a v závislosti na tom i fakt, že obrovský počet dětí vyrůstá pouze s jedním rodičem.

Řada lidí používá selský rozum a rozezná, zda viditelnost prezentovaná médii je odrazem činů, nebo jen prezentací sama sebe

Dráždí mě společný nepřítel, i když spousta lidí je přesvědčená, že v současnosti žádný neexistuje. Novým diktátorem jsou však peníze. A nakonec mi vadí, že jsou vidět především lidé, kteří prezentují sebe, a nikoli věci mezi námi. Naštěstí řada lidí používá obyčejný selský rozum a dokáže dobře rozeznat, zda viditelnost prezentovaná médii je odrazem činů, nebo jen prezentací sama sebe.

ČESKÁ POZICE: Žijeme tedy, či nežijeme v krizi?

ŠEDÁ: Žijeme v krizi blahobytu. Hromadíme okolo sebe věci, které nepotřebujeme, a trávíme spoustu času nesmyslnými činnostmi, abychom je získali. Lidé si neustále stěžují, přičemž sami pro změnu nic neudělají. Kritizujeme cizí chování, nikoli to vlastní.

Podle mne bychom měli rychle změnit úhel pohledu – nepošilhávat jenom po věcech, ale zpříma se podívat na vlastní konání. Často si stačí uvědomit, že viditelnost funguje ve vztazích – když vidím na zemi smetí, pravděpodobně i smetí vidí mě.

ČESKÁ POZICE: Mění se podle vás v české společnosti něco k lepšímu?

ŠEDÁ: Určitě ano, ale já se především zabývám věcmi, které potřebují ještě hodně zlepšit. Snažím se nacházet pozitivní řešení, byť jsou utopická a možná nesmyslná. Neukazuju, že máme velké a nepřístupné ploty, ale jakým způsobem ty ploty překonat, aby se sousedi zase viděli. Neukazuju, jak složité a těžké je stáří – to přece víme skoro všichni.