Češi jsou fakt pakáž

David Drábek za pár týdnů začne zkoušet originální autorský kabaret o moci vycházející z tragédie Williama Shakespeara Richard III. Inspirací mu bude i česká politická scéna. Úspěšného a oceňovaného českého dramatika i režiséra, autora sarkastických skečů, surreálných obrazů a nezapomenutelných hlášek, jsme se ptali, jak vlastně vidí českou politiku, národní mentalitu a vůbec naši současnost.

Postavy Drábkových her jsou často outsideři, kteří neumějí, nechtějí nebo nemohou obstát v „normálním“ světě, přistoupit na pravidla, jež diktuje společenské Zlo měnící podobu jako améba. S údělem své jinakosti se vyrovnávají pověstným „drábkovským“ humorem. A taky dělají divné věci. Muži ve středním věku nacvičují krasoplavbu nebo unášejí tramvaj, s níž pak chtějí odjet k moři, případně se živí venčením psů.

reklama

Skeče Drábkových kabaretů nemilosrdně karikují projevy společenského úpadku a duchovní prázdnoty, showbyznys, politiku, kolektivní obsese i kolektivní mindráky. Všechny ty autorovy až magorsky vykloubené příběhy a postavy jsou vlastně současnými moralitami, komentářem našeho bloudění ve světech vnitřních i vnějších.

© foto archiv David Drábek

Vidí divadelník i nějaké pozitivní změny? „Mám pocit, že třeba uvědomění mužů jako rodičů je to nejvíc pozoruhodné, co se tu stalo,“ říká Drábek.

David Drábek (42) je kritikou respektovaný a publikem milovaný současný český divadelní autor a režisér. Dosud napsal dvě desítky textů, divadelních her a kabaretů. Vyšly ve dvou knižních souborech i jednotlivě. Mediální pozornost vzbudila jeho rozhlasová hra Koule inspirovaná osudem Heleny Fibingerové. Ale jeho nejhranějším a umělecky nejvíce oceňovaným textem jsou Akvabely, jež byly přeloženy do pěti jazyků a inscenovány i v zahraničí. V současnosti působí Drábek, trojnásobný držitel Ceny Alfréda Radoka za nejlepší hru (poprvé v roce 1994) jako umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové.

Je tahle doba pokleslé politické kultury a veřejných krádeží pro tebe jako divadelníka inspirativní?

To víš, že jo. Dělal jsem politické kabarety už před mnoha lety v Olomouci. Ale v té době to mělo nějakou filozofickou dimenzi, týkalo se to kultury jako takové, geopolitické situace, takových větších věcí. Když člověk kritizoval něco odsud, tak většinou showbyznys. Politiku bral víc globálně. Co Bush, jak bojuje s Afgánci. Vrtěti psem. Tyhle fóry. Nebyl jsem tak zapuštěný do komunálního dění. Teď se to proměňuje. Víc se věnuji tomu bordelu, co je tady. Osud Evropské unie a to všechno globální člověka zajímá, ale málo na to dohmátne. To, co vybujelo tady, co se odkrývá... Po bolševikovi zdecimovaná země se vlastně nanovo rozkradla. Rozkradl se její entuziasmus.

Že se tak bestiálně bude krást a že ta mafie bude tak silná… Vždycky jsem si myslel, že mafie přijde z Ruska, že mafie bude čínská, ale stačí ti místní. To je neuvěřitelné.

„Vždycky jsem si myslel, že mafie přijde z Ruska, že mafie bude čínská, ale stačí ti místní. To je neuvěřitelné.“

Baví tě – jako dramatika autora a lovce lidských bizarností – třeba ty odposlechové dialogy, které se v poslední době publikují?

Výpis z Rathových rozhovorů je fakt dobrý. Ale když jsem poprvé v kavárně vily Portheimka před pár lety viděl bývalého smíchovského starostu Jančíka, měl jsem pocit, že jsem ve filmu u bratří Coenů. Vešel jsem dovnitř a tam byla fronta těch úředníčků s taškama, vinula se až před salónek, kde stál takový ceremoniář. Já jsem průhledem nakoukl dovnitř a tam sedělo něco obrovitého od okna ke zdi. Ten člověk patří do Hollywoodu, tam by ho nemuseli vycpávat. Kolos tam milostivě přijímal prosebníky a vybíral desátky. To bylo jak v Chicagu ve dvacátých letech.

A ty odposlechy, to je taková směs štítivosti s fascinací. Protože je to tak debilní. Kdyby mě to jenom bavilo, připadal bych si dekadentní. Jde o moc.

Třeba Davida Ratha jsem vždycky považoval za malého Adolfka, pro kterého je nějaká lékařská komora nebo strana jen žebřík k moci. Vždycky jsem si myslel, že tenhle slavný bigamista, mormon a fašoidní týpek je z těch nejnebezpečnějších. Dneska je zřejmé, že množství je nepřeberné.

A když chceš mít paranoiu jako Mel Gibson ve filmu Spiknutí, kde mu to ale vyšlo, protože je to Mel Gibson, tak skončíš na špatných antidepresivech. Na něčem, co tě uspí. Sliníš, ale jsi klidnější. Je fakt otázka, jak to skutečně je, protože těch sviní najednou vylezlo strašně moc. Když zapomenu na takové ty Kühnly na obraně a Němce na spravedlnosti, tak moje velké zklamání je Mirek Topolánek. Vždycky mě ten folklór s Dalíkem spíš unavoval. Ale ve chvíli, kdy dnes tvrdí svým typicky arogantním způsobem: Nechte mě, já jsem soukromá osoba, já jsem podnikatel, já s politikou nemám nic společnýho… Jak tohle může říct člověk, který byl premiérem? To je hodně mrzké.

Kabarety moci

Kam vlastně míříš těmi svými kabarety a komediemi? Chceš lidi bavit? Burcovat?

Vždycky mi přišlo, že nějaké lidové povstání nebo nové revoluční vzmachy či defenestrace – to mimochodem nikdy nebyl špatný nápad –, že to není pro mě, že to nechám komunálním satirikům. Že mě přece jenom zajímá spíš směřování evropské kultury, jak se ten její odkaz namixuje s krví z východu, s přistěhovalci, co to z nás vytvoří, kam se posuneme, jak roste Čína... Miluju britskou kulturu, skandinávskou… Vždycky jsem se považoval za Evropana a dělá mi to dobře.