Kuchyně bohatě zásobená pepřem

Při návštěvách restaurací se člověk občas dozví i něco poučného – třeba že slavná česká pěvkyně Ema Destinnová se roku 1878 narodila v Kateřinské ulici, v domě, kde dnes funguje stejnojmenná restaurace. Tato informace už sama o sobě stačí, abyste se cítili jaksi slavnostně a neobvykle. Tušíte, že interiér bude pojednán ve stylu starých dobrých časů a ze všech reproduktorů se bude linout Emin božský soprán.

A tak natěšeně sestupujeme po schůdkách do suterénu a už předem nasáváme atmosféru. Náš první pohled patří nechtěně kuchyni, neboť se nachází přímo proti vchodu a dveře jsou dokořán. Proč takové entrée? Očividně to není žádné efektní rejdiště koncipované k exhibici kuchařského umění, a tak tento výjev v kontrastu s „elegantním“ salónem působí jaksi nepatřičně. Je to zatím jen mlhavý dojem, na čichové úrovni nicméně podpořený subliminálním odérem kanalizace (je pravda, že déšť je na spadnutí).

reklama

Meze přepychu a vkusu

Míjíme akvárium, kde si zdejší humr odžívá poslední chvíle neutěšené existence, a vrháme se mezi bíle prostřené stoly. V zadní části místnosti jsme zpozorovaly několik starorůžových pohovek s křesly. Pohodlnost - relativní, jak se ukazuje - zvítězila. Ocitáme se tak v sousedství starého gramofonu, nasazená deska však mlčí, místo ní se prostor plní mainstreamovou reprodukovanou hudbou (paní Emo, vy to slyšíte...).

© ČESKÁ POZICE, Richard Cortés

Celkově prostředí působí spíše levnějším dojmem.

Čím déle se rozkoukáváme, tím jasnější je, že zdejší přepych i vkus mají své meze. Zdi zřejmě vymaloval tentýž autor, který nahodil i dvojici portrétů místní rodačky, na něž máme z našeho místa výhled. Pianino, které tu dvakrát týdně večer obstarává živou hudbu, vypadá spíš jako z kabinetu hudební výchovy a jeho dýha upomíná na sedmdesátá léta. Co do neromantičnosti si docela notuje se sousedním krbem, jejž zdobí velký plechový talíř, který sem osud zavál zřejmě odněkud ze Středního Východu. Navzdory skleníkům a zrcadlům to tu působí levnějším dojmem, který je však v rozporu se zdejší cenovou hladinou (a ostatně i webovými stránkami podniku).

Francouzská a italská klasika

Nečiňme si však úsudek jen podle interiéru. Šéfkuchař a majitel restaurace Steven Trumpfheller je údajně vyškolený v klasické francouzské a italské kuchyni a používá jen vysoce kvalitní a čerstvé suroviny. Zkusme tedy některý z jeho pokrmů – třeba toskánskou polévku, ravioli plněné jelení svíčkovou podávané s brusinkovým krémovým demi glaze (245,-), a to poloviční porci jako předkrm, plus dva další, tentokrát regulérní předkrmy – místo hlavního chodu, protože nabídka předkrmů nám přišla zajímavější.

I když jsme číšníka svými požadavky poněkud vyvedly z míry, vše nakonec pochopil a donesl. Poloviční porce raviol odpovídá čtyřem tmavým taštičkám ze semoliny, naplněným velmi výrazně chutnající směsí na základě zvěřiny, bohužel jsou značně tvrdé, byť těsto bylo vyváleno tence. Tři přiložené malé jelení medajlonky jsou kvalitní a ze všeho nejlepší je nasládlá omáčka lehce připomínající svíčkovou, která je provází.

Toskánská polévka (85,-) obsahuje na kousky pokrájenou papriku, mrkev, hrášek, 3 kostičky měkoučkého telecího masa, pár širokých nudlí a petrželku. Vývar je výrazný a chutná poctivě, s výjimkou zeleniny, jejíž jednotlivé druhy vystupují spíš jako sólisté. Obsahuje však nálož mletého černého pepře, jehož prvoplánovou palčivost pociťujeme jednoznačně jako nepříjemnou. Co je na polévce toskánského, nám žel bohu uniká...

Pepř bohužel dodává jinak delikátní kreaci hospodský rozměr

Prvním předkrmem, který jsme zvolily místo hlavního chodu, jsou dozlatova grilované plátky francouzské králičí svíčkové s purée ze sladkých brambor. Maso je výborné, nádherně vláčné, i omáčka je třída, stejně povedená je i batátová kaše. Bohužel však v kuchyni zřejmě usoudili, že „fádnímu“ ušákovi chybějí grády, a celou kreaci velkoryse posypali – evidentně oblíbeným - pepřem, který celé delikátní kreaci dodává hospodský rozměr. Škoda!

Dalším předkrmem v pořadí jsou bažantí prsa s jablky a šťávou z bílého vína Chenin blanc (220,-). Na elegantním talíři jsou naservírována pěkně měkká, dozlatova opečená prsíčka, 4 mírně podušené plátky jablek, listová petržel, jemně navinulý sós, pár čerstvých lístků tymiánu a bramborová kaše, kterou jsme si přiobjednaly. Vše je, zdá se, v pořádku, jen sůl tentokrát byla zřejmě nad zlato (přičemž zrovna my solíme nestandardně málo...). Po přisolení se dojem sice zlepšil, ale do pravé euforie máme nad touto dietní kreací přece jen daleko. Jemné bažantí maso (evidentně z chovu) by bezesporu potřebovalo nějakého razantnějšího partnera - tím však určitě nemáme na mysli obligátní pepř, jehož dávku tentokrát slízla bramborová kaše.

Na řadu přichází šafránová paella španělské inspirace ( 260,-), o níž jsme byly předem zpraveny jako o extra kousku. Jasně žlutá barva po šafránu působí lákavě, především v kontrastu se zelenou a převážně červenou barvou dalších ingrediencí. Rýže však není úplně dovařená. Kromě kousků kuřete, zeleniny, čtyř slávek (vyloženě nedobrých), langustýny (s nepochopitelně měkkým, takřka rozbředlým masem) a koleček klobásky (nejlepší z celé kreace) obsahuje bujnou snítku kopru a také borduru z bazalkového pesta (které zná Španěl z italských restaurací).

Několik trendů

Je však dlužno přiznat, že na jídlo se soustředíme jen s největšími obtížemi: u sousedního, jediného obsazeného stolu, se totiž postupně střídá kuriózní klientela. Nejprve rozesmátá trojice z Facebooku oplývající těmi nejtenčími dotykovými displeji všeho druhu, z níž se podle všeho postupně vyklubou dealeři s botoxem na pracovní schůzce. Vzápětí blahobytný ultramoderní tlouštík s ostentativní rozhalenkou, zlatým řetězem a mladou společnicí, jejichž způsoby silně připomínají pražskou galerku. Číšník je profík, nasazuje bodrý tón a ani se neobtěžuje s jídelním lístkem; je vidět, že podobné klienty má přečtené a dokáže se trefit do jejich vkusu (steak s hranolky pro pořízka s odhalenou hrudí, salát s kozím sýrem pro krasavici).