Andersi Breivikovi se nepodařilo zatáhnout svou vlast do občanské války. Provokace nevyšla. Z tohoto hlediska lze jeho násilnou akci hodnotit jako dokonalý propadák. Norsko se nedalo. Breivik zaútočil na vlastní řady, ale Norové nezaútočili na vlastní cizince. Pokud by zareagovali v souladu s navyklými historickými reflexy, panovala by teď zcela jiná situace.

Jedním z nejvýznamnějších faktorů, který přispěl k útokům v Norsku, může být proces, jímž mnohé evropské krajně pravicové strany dosáhly legitimity a staly se součástí hlavní politické scény. Současně se však musely zbavit největších extrémistů. To způsobilo, že se mnozí z nich včetně norského atentátníka Anderse Breivika ocitli mimo ně. Jsou to potenciální Breivikové?

Předseda německých sociálních demokratů Sigmar Gabriel ve středečním rozhovoru spojil tragédii v Oslu s „provokatérem“ Thilo Sarrazinem. Německá média teď spekulují, že výroky Gabriela byly míněny jako politický faul, potažmo revanš. Gabriel se totiž už několik let neúspěšně snaží ekonoma a bývalého člena správní rady německé centrální banky Sarrazina ze strany vyštípat.

Veřejnost očekává k mimořádné události korelativní mimořádnou osobnost. Přitom je pravdou, že pachateli masových vražd a atentátů podobných norskému jsou nezřídka fádní, banální osobnosti bez originality a imaginace. Není náhodou, že do této kategorie patřili i totalitní diktátoři, jako byl Hitler či Stalin. Ti také nebyli „blázny“ v pravém slova smyslu.