Současnou finanční krizi vyvolalo selhání trhu a státu. Protesty milionů Jihoevropanů, například Španělů, Portugalců, Řeků a Italů, ukázaly, že úsporná opatření nemůžou počítat s jejich podporou. Krizi totiž pouze zvětšují, a navíc jsou nespravedlivá, neúčinná a nepřijatelná. Evropu z ní nedostanou ani úspory, ani odborářské demonstrace, ale obnova politické autority, píše politolog Petr Drulák.

Eurounijní slovník má od letošního roku nové heslo – bankovní unie. Ta se okamžitě proměnila ve strašáka mnoha politiků i bankéřů. Německu se zatím podařilo její vznik oddálit, ale dříve či později se stane realitou. Česká republika se snaží svým odmítavým postojem tomuto dobrodužství vyhnout. A dobře dělá, píše Bohumil J. Studýnka.

Systém TARGET používají členské státy eurozóny k vypořádání transakcí mezi Evropskou centrální bankou, národními centrálními bankami a komerčními bankami. Jeho současná forma však není bez důsledků pro vývoj eurozóny. Je jen otázkou času, kdy evropští politici ze zemí s enormním počtem nezajištěných pohledávek za státy s nejistou platební schopností začnou volat po změně, píše ekonom Michal Zděnek.

Šéf amerického Fedu Ben Bernanke ohlásil v pořadí třetí kvantitativní uvolňovaní (QE 3) od roku 2008. Ještě před ním přišel s plánem na neomezený nákup dluhopisů kolabujících zemí šéf Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi. Předseda Evropské komise José Barroso pak předestřel svůj plán na záchranu a velkolepé přežití Evropské unie. Co je však dovoleno USA a Fedu, není dovoleno Evropě a ECB, píše Bohumil J. Studýnka.