Jak pozná daňový poplatník nebo mecenáš, že má smysl jím placený základní výzkum? „Zdá se, že konečně mizí někdejší názor, že důležitý je počet publikací, a ne jejich kvalita měřená reálnou citovaností. Bohužel, třeba u Grantové agentury ČR se dosud obvykle výše hodnotí ten, kdo má pět článků v podprůměrných žurnálech a deset abstrakt z konferencí než ten, kdo má dva články v opravdu významných mezinárodních časopisech,“ píše Václav Hořejší.

Kafemlejnkem je posměšně označován před několika lety vládou přijatý systém, ve kterém je každému výsledku vědecké práce (publikaci, knize, patentu) přiřazen určitý počet bodů. Vznikl jako nástroj k odlišení těch, kteří produkují skutečně cenné výsledky, od těch, kteří produkují spíše jen „informační šum“. Byl pokrokem. Proč se přesto neosvědčil? „Protože v něm lze snadno nahradit kvalitu kvantitou,“ píše profesor Václav Hořejší.

Jak hodnotit a na základě toho financovat českou vědu? Jiný názor mají zástupci Akademie věd, jiný univerzit a do diskuse na stránkách ČESKÉ POZICE již přispěli i zástupci průmyslu. „Byly to jen řeči nepodložené daty, možná i záměrně nebo tendenčně,“ přidává se Dalibor Štys. A dochází k závěru, že takzvané panelové hodnocení by se dalo využít pro zkvalitnění nejen výzkumu, ale i špičkového univerzitního vzdělávání.

Místo toho, aby si firmy působící v Česku výzkum zaměřený na své vlastní potřeby objednávaly u vysokých škol a ústavů Akademie věd a také za něj platily, raději a úspěšně tahají peníze ze státního rozpočtu. „A ještě se ohánějí argumenty, že je to tak správně. Změnit tento postoj by bylo tím největším přínosem k restrukturalizaci výzkumného prostoru v České republice,“ píše Jiří Chýla v obsáhlé polemice se Zbyňkem Frolíkem.