Šílená vize pro Evropu: střet generací kvůli práci

Opotřebovaní starci za volanty kamionů či pracující na stavbách, kteří mají 50 let staré vzdělání, jsou šílenou vizí. Stejně šílenou vizí jsou však titíž starci ovládající úřady a vymýšlející stále nové předpisy a nesmysly, které vedou k úpadku. Německé reformy trhu práce Hartz I až IV zaváděné postupně v letech 2002 až 2005 řeší problém pouze částečně pro Německo a některé jeho sousední státy.

Pokud Evropa nenajde rozumné řešení pro svůj pracovní trh, a nezdá se, že by ho vážně hledala, nebude se příští boj odehrávat mezi proletariátem a kapitálem, ale mezi zaměstnanými, těmi s perspektivou, a nezaměstnanými a nezaměstnatelnými, těmi bez perspektivy. Zdá se však, jako by Brusel vyznával heslo Po nás potopa. A je úplně jedno, zda pochází z doby úpadku starého Říma, nebo ho vyslovila madame de Pompadour, když prý utěšovala Ludvíka XV.

Možná by si toto heslo mohli mocní Západu, jejich politické strany a odbory nechat vytesat nad vchody svých honosných sídel. Potopa totiž přišla ve formě Velké francouzské revoluce 20 let po madame de Pompadour. Kolik času zbývá nám?

Stále živý korporativismus

Ve společnosti i v ekonomice fungují některé věci „samy o sobě“, bez ohledu na přání lidí. V určitém stupni vývoje totiž vznikne ekonomicko-společenská třída či skupina, jež si nejprve, a často za dramatických okolností, vybojuje ve společnosti místo pro sebe. A poté postupně zaujme obranný postoj a snaží se, aby tento stav nešlo změnit.

Ve společnosti i v ekonomice fungují některé věci „samy o sobě“, bez ohledu na přání lidí

Za příklad může posloužit středověk a řemesla. Nejprve se museli bývalí poddaní a nevolníci osvobodit, vynutit si na panstvu a městech svá práva, načež poměrně rychle zaujali obranný postoj a uzavřeli se do cechů a spolků, které chránily své členy a bránily konkurenci proniknout na trh. Renesance, za níž vznikl kapitalismus, byla spojená s omezením práv některých spolků a korporací.

Korporativismus byl významný mezi dvěma světovými válkami například v Itálii, Francii, Španělsku či v Rakousku a přetrvává dodnes. Jeho typickým rysem je silná státní idea, někdy až fašistická, nikoli však nacistická ideologie, pro kterou je mimo jiné charakteristický vypjatý nacionalismus a upřednostňování „domácího“ (kupujte české, německé, francouzské výrobky, zaměstnávejte české, německé, francouzské dělníky). A také touha po autoritativním a charismatickém vůdci a silná ekonomická role státu.

Korporativistická ideologie je stále živá a objevuje se v Evropské unii. Tento, v podstatě středověký způsob ekonomické restrikce funguje dosud u notářů, advokátů, architektů, lékařů, soudců a u dalších povolání. A jeho následkem bývá omezení služby a konkurence a zdražení. „Uzavřenými cechy“ jsou v podstatě i odbory, jedna z hlavních příčin ekonomického zaostávání Západu. Uzavřené spolky a sdružení sice nakonec vždy prohrají, protože brzdí a ničí ekonomiku, svým členům však určitou dobu přinášejí výhody.

Dva problémy

Na začátku 21. století spočívá první problém v tom, že za nové ekonomické situace stále používáme staré systémy a způsoby, které však již dnes nefungují. Jedním z příkladů jsou odbory a systém stávek na základě kolektivních smluv. Tato „diskuse“ kapitálu a pracovní síly měla smysl v době, kdy byla dělnická třída ve společnosti početně nejvíc zastoupená. Dnes však jsou díky změně výrobních postupů nejpočetnější „bílé límečky“, pracovníci nadnárodních firem a zejména státní zaměstnanci, u kterých je většinou obtížné zjistit jejich skutečnou výkonnost a potřebnost.

Na začátku 21. století spočívá problém v tom, že za nové ekonomické situace stále používáme staré systémy a způsoby, které však již dnes nefungujíDruhým vážným problémem je, že od doby Forda a Bati neustále ubývá počet dělnických sil na zhotovení výrobku. Adam Smith v knize Bohatství národů z roku 1776 napsal, že pokrok je podmíněn dělbou práce. Nepředstavoval si však, že se specializace přenese i do mechanizace a automatizace jednotlivých úseků práce, což vyřadí většinu fyzicky „pracujících“ z výrobního procesu.

Jako první na tento vývoj na začátku průmyslové revoluce zareagovali angličtí „luddité“. Ti se domnívali, že zničením strojů, které „berou“ dělníkům práci, se svět vrátí ke „starým dobrým pořádkům“ a ubude nezaměstnanosti a bídy. Opak byl pravdou.

Nástup bolševismu a nacismu je vlastně také jen jiným vyjádřením „boje o pracovní místa“, tedy o „práci“, a tudíž o příjem. Ačkoli lidé v Německu a v poválečném Rusku takzvaně „třeli bídu s nouzí“, jejich skutečná ekonomická situace a životní podmínky byly mnohem lepší než jejich předků před průmyslovou revolucí.

Čím dál víc profesí

Kvůli negativním zkušenostem s velkou hospodářskou krizí ve dvacátých letech 20. století a jejím důsledkům začali politici hledat nová řešení. Bylo třeba zabránit vzniku vrstvy, která by se považovala za vyděděnou a neúspěšnou. Proto vznikly podpory v nezaměstnanosti, jež stačily na slušný život, aniž by bylo třeba vykonávat nějakou práci.