Šavlovačka právních vzdělanců o školství, díl IV.

V reakci na článek profesora Karla Eliáše přišel do Lidových novin další kontr, tentokrát hodně nesmlouvavý: od právníka Tomáše Richtera.

Věda a vzdělávání
Martin Rychlík | 23.05.2012
Disputatio aneb zkoumání je z pohledu římského práva zkoumáním a také (veřejnou) diskusí o právních otázkách. Disputaci vysvětluje moderní slovník cizích slov jako „vědeckou rozpravu více účastníků k vytříbení názorů na odbornou otázku, učenou hádku, debatu“.

Je to takový závan starých (dobrých) časů. Lidové noviny mají dvě přílohy – pondělní Právo & Justici a víkendovou Orientaci –, jež vybízejí usednout do divanu, usrkávat kávu a brouzdat nad řádky četných, ba přečetných písmenek... Žádný spěch, spíše soustředěné čtení. Nečernobílé. A pokud se Lidovky přemění v týdeník, jak se občas povídá, mají v dumavých přílohách slušný základ.

Ale k věci. Jsme na internetu, a musí to trochu víc odsýpat. Kromě závanu starých novinových časů zavanuly na stránky Práva & Justice ještě proudy jinačí. Mezi deníkářské zprávy pronikla rozprava neboli „disputace“ skoro až akademická. Taková, jakou bychom chtěli v médiích vídat častěji i o reformě terciárního vzdělávání. Ke kvalitě právní výuky a akreditacím v Česku se v LN už čtyřikrát vyjádřili tři právníci: zatím dva muži a jedna dáma.

Duel první: Jeden proti všem?

Provokativním textem „Šavle vzhůru, profesoři!“ zahájil disputační seriál profesor Karel Eliáš (1955), jak ČESKÁ POZICE 24. dubna zaznamenala. Eliáš, jenž s týmem pár desítek právníků chtěl v ČR založit první soukromá práva, zkritizoval postupy Akreditační komise ČR, přemýšlel o plzeňských právech a o tom, jak se u nás rodí docenti a profesoři.

Profesor Karel Eliáš zkritizoval postupy Akreditační komise ČR, přemýšlel o plzeňských právech a o tom, jak se u nás rodí docenti a profesoři

„Absolvent studií má být připraven pro praxi. Magistr práva má umět obor a poznatky správně aplikovat a vyložit zákon, napsat dobrou smlouvu nebo žalobu, vědět, jak to chodí u soudu. V tom je rozdíl od vědecky zaměřeného doktorského programu. Magisterský program je aplikační, doktorský tvůrčí. Chce-li akreditační komise u magisterského programu vědu, pak požaduje, k čemu jí zákon nedal pravomoc, byť si to zařadila do svých standardů. Osobně jsem na to některé členy komise upozorňoval, ale dostalo se mi odpovědi ,s paragrafy na nás nechoďte, to my nemáme rádi‘,“ píše například Eliáš.

Střet druhý: Dámin protiúder

Týden poté otiskly LN reakci „Šavle ťala na špatné místo“ profesorky Aleny Winterové (1938) z Právnické fakulty UK, jež se ohradila proti Eliášovým pasážím. Hned v úvodu třeba k tomu, že by si fakulty na docenty či profesory povyšovaly pouze svoje pedagogy. Mezi jinými připomínkami Winterová píše, že by na vysoké škole „bez Ph.D. (či srovnatelného dřívějšího CSc.) neměl na vysoké škole učit nikdo, ani externista. Nejde o tituly, jde o širší teoretický rozhled a zároveň specializaci takto získanou.“

Akademička hájí systém profesur; chce posílit kvalitu vzdělávání i učitelského sboru. „Tomu by těžko odpovídala změna docentských a profesorských kvalifikací na pracovní funkce na jednotlivých vysokých školách, jak je navrhováno. Abychom se nedočkali toho, že na vysoké škole může u nás nejen (téměř) každý studovat, ale také toho, že tam může (téměř) každý učit,“ napsala profesorka Winterová.

Potyčka třetí: Šavle zatáhnout, teď!

Dne 7. května přichází další článek – kryt, řečeno v šermířské nadsázce – od Eliáše, jenž smířlivě píše, že už to tak „bývá, že se polemicky zkříží zbraně, ač se sleduje týž cíl“. Oběma jde prý o zvýšení náročnosti studia a kvalit pedagogického sboru.

Profesorka Alena Winterová hájí systém profesur; chce posílit kvalitu vzdělávání i učitelského sboru

„Shoduji se s paní profesorkou, že s nimi kvalita stojí a padá. Dokonce jsme to obdobně vyjádřili: vysokou školu nelze stavět na externistech, ať to jsou ,létající profesoři‘, nebo právní praktici. Kdo by tedy měl na právech učit? Nejsem tak kategorický, abych žádal u každého titul Ph.D. Jsou i jiné důkazy kvality. Proč diskvalifikovat odborníky jako Karel Čermák nebo Josef Baxa? Profesor obchodního práva zvládá obor, ale žádný neumí přeměny korporací tak jako praktik specialista, který jich dělá sto za rok. Externista může zvýšit přidanou hodnotu instituce. Leč její hodnota musí mít základ v kvalitním a stabilním pedagogickém sboru. A tady by měla být klíčová hodnost Ph. D.,“ uznává Eliáš.

Kdo ale řádně obhájí tento titul – a na to by měly být stavěny západní standardy –, neměl by být podrobován další iniciaci odpovídající českému pojetí habilitací a profesur: „Ph.D. ze Sorbonny nebo z Oxfordu je v tuzemských očích niemand proti profesorovi, lhostejno odkud a za co. Ono se hezky píše o uznání kandidáta vědeckou komunitou, ale uznejme, že to nebožáka nutí nezprotivit se mainstreamu – a po proudu plují hlavně mrtvé ryby.“

Kontr čtvrtý: Nizozemský výpad z Radboudu

S nečekaným touché přispěchal 21. května Tomáš Richter (1971), jenž je profesorem na nizozemské Radboud Universiteit a působí jako of counsel v kanceláři Clifford Chance. Vybíráme několik postřehů, ale nejlepší by bylo usadit se do onoho divanu, usrknut z šálku kávu a šustit papírovými Lidovkami:

  • Pokud by totiž dnešní stav akademie v oboru právo nebyl v tuzemsku anomálií, ale normou, jednalo by se snad o nejpádnější důkaz toho, že polistopadový model akademické samosprávy, za jehož zachování se na českých univerzitách dokonce stávkovalo, si nezaslouží slitování.
  • Polemiku Eliáše a Winterové lze shrnout také jako diskusi nad významem, který v tuzemsku mají při zajištění kvality výzkumu a výuky v oboru právo formální kvalifikační symboly. Může se jednat o symboly udělované „individuálně“ (vědecké hodnosti doktora, docenta, profesora) či „kolektivně“ (akreditace celého týmu pro výuku oboru). Mou základní tezí je, že tyto symboly jsou pro dosažení deklarovaného účelu – tedy zajištění a zvyšování kvality výzkumu a výuky – v tuzemsku v nejlepším případě irelevantní, v nejhorším případě působí retardačně.
  • Pravděpodobně nejdůležitějším faktorem, který mladé, po poznání dychtivé lidi všude přivádí k akademické kariéře, je inspirace učiteli a představa, že by se pod vedením těchto oslnivých osobností mohli dále rozvíjet. Takovou motivaci lze stěží vykřesat ve studentech, kteří se po valnou část studia ve škole nudí – možná i proto, že v důsledku vývoje ... jsou v průměru inteligentnější než lidé, kteří jim přednášejí.
  • Systém, který prošel výše popsaným vývojem, logicky produkuje výsledky předvídatelné kvality, a to na všech úrovních. Tedy absolventy, kteří neumějí právo praktikovat, učitele, kteří neumějí právo učit, a právní badatele, jejichž výzkum vůbec nesnese v mezinárodním měřítku srovnání. Neprodukuje (ale) samozřejmě jen takové.
  • Pokud profesorka Winterová požaduje, aby na vysoké škole bez Ph.D. neučil nikdo, ani externista, a to proto, že tato hodnost signalizuje „širší teoretický rozhled a zároveň specializaci“, tvrdím, že Ph.D. získané na české právnické fakultě nesignalizuje ani jedno, ani druhé.
  • O habilitacích předesílám, že zde mám konflikt zájmů. V červnu 2010 jsem po dvou letech marného čekání na reakci brněnské fakulty stáhl habilitační návrh podaný tamtéž v květnu 2008. Učiniv tuto výhradu, ztotožňuji se s názorem Eliáše, že akreditaci k habilitačním řízením mají výlučně pražská a brněnská fakulta po zásluze (kdo pak by asi všechno byl docentem práv, kdyby akreditaci k habilitacím měla též fakulta plzeňská?).
  • Současně však tento stav vytváří duopol na „trhu“ s habilitacemi, byť by šlo o duopol přirozený. V kombinaci s anonymním, tajným hlasováním o habilitačních návrzích – které profesorka Winterová považuje za natolik správné, že to ve své polemice zdůraznila vykřičníkem – jde o významnou potenciální překážku vstupu do oboru. Ano, může jít o rigorózní kontrolu kvality, prováděnou férově na principu elitní stavovské cti oné vědecké komunity. Stejně tak ale může jít o opevnění etablované nekvality před nežádoucí konkurencí zvenčí.
Čekání na pátý duel: Kdo si troufne?

A co platí o habilitacích, platí dle Richtera i o akreditacích, těchto „kolektivních licencích“ k provozování vysoké školy. Doporučuje pak přímo únorový článek ČESKÉ POZICE, který se zabýval akreditováním na soukromé VŠMIE. „Text obsahuje v příloze tři anonymní posudky na Eliášův akreditační návrh, jež hovoří samy za sebe. Pokud by některý student soutěžního práva nebo úředník ÚOHS hledal případovou studii opevnění se v oboru a vztyčení administrativních překážek vstupu, dále hledat nemusí,“ uvádí Richter.

Kdo asi vytasí šavli v pátém střetu? Těšme se do divanu. 

Zobrazit diskusi
Reakcí:1

Komentáře

ČESKÁ POZICE ctí demokratickou diskusi. Prosíme vás však o respektování pravidel diskuse (viz Podmínky užívání služeb), jejichž smyslem je přispět k její korektnosti a smysluplnosti.

Vložením příspěvku potvrzujete svůj souhlas s těmito pravidly. Příspěvky, které se z nich vymykají, budeme nuceni odstranit.

Děkujeme vám za pochopení.

Muzu potvrdit

Slova Richterova o studiu prava. Nuda je pouze jedno slovo. Cele studium je koncipovano spatne. Moc dobre si pamatuji slova jednoho prednasejiciho tusim tak koncem rijna - mozna uprostred listopadu - prvniho rocniku: "kdybyste byli na americke univerzite, ve druhem mesici studia byste jiz meli oblibeneho ustavniho soudce". 

Vyznam teto vety: Rovnou opustte nadeje a ideje, k pravu se nedostanete.

 

Je potreba si rict, ze prostredi na - prinejmensim pravnich - skolach je nemocne, nezdrave. 

Skrýt diskusi

Oblíbený obsah