Profesor Karel Eliáš vyzývá: Šavle vzhůru, profesoři!

Tři resty čekají na nového ministra školství: co udělat s Akreditační komisí, s habilitacemi a s plzeňskými právy. Alespoň to soudí profesor práv Karel Eliáš, jenž do pondělní právní přílohy Lidových novin napsal dlouhý esej Šavle vzhůru, profesoři! Vyjadřuje se v něm k tématům, jež tíží nejen české školství, ale i jeho osobně. Profesor Eliáš byl vůdcem odcházejících akademiků ze Západočeské univerzity a chtěl založit první soukromou právnickou fakultu v ČR, o čemž ČESKÁ POZICE obsáhle referovala.

Juristický rozbor, jak ministerstvo školství (MŠMT) odůvodnilo své rozhodnutí v plzeňské kauze, ponechme v papírovém vydání expertům, ale pasáže z Eliášovy výzvy se sluší odcitovat i elektronicky – pro zájemce o české školství. Týká se to především pravidel a utváření stanovisek Akreditační komise (AK).

reklama

Jedním z argumentů AK pro „trest smrti“ plzeňské fakultě byl nedostatek vědy a profesorů. Fakultě se vytýká, že její učitelé publikují texty učebnicového charakteru, málo teoretických prací a že fakulta nemá vědecký grant. To zní jasně a logicky. Eliáš se však dívá, co platí pro akreditaci magisterského programu doopravdy a podle zákona:

Chce-li Akreditační komise u magisterského programu vědu, pak požaduje, k čemu jí zákon nedal pravomoc„Podle zákona o vysokých školách (§ 79 odst. 6) má komise prověřit, je-li studijní program zabezpečen personálně, přístrojově a informačně a odpovídá-li zákonným požadavkům. Zákon v § 46 stanoví, že magisterský program sleduje získání teoretických poznatků založených na soudobém stavu vědeckého poznání, zvládnutí jejich aplikace a rozvinutí schopností k tvůrčí činnosti.“

A doplňuje: „Absolvent studií má být připraven pro praxi. Magistr práva má umět obor a poznatky správně aplikovat a vyložit zákon, napsat dobrou smlouvu nebo žalobu, vědět, jak to chodí u soudu. V tom je rozdíl od vědecky zaměřeného doktorského programu (§ 47). Magisterský program je aplikační, doktorský tvůrčí. Chce-li akreditační komise u magisterského programu vědu, pak požaduje, k čemu jí zákon nedal pravomoc, byť si to zařadila do svých standardů. Osobně jsem na to některé členy komise upozorňoval, ale dostalo se mi odpovědi ,s paragrafy na nás nechoďte, to my nemáme rádi‘.“

Docenti ze slovenského Sládkovičova

Plynule pak přechází k tématu, které se týká i Plzně – jádro profesorů a docentů spjatých s fakultou. Eliáš se táže, proč máme takový kult profesorstva a vybírá pár příkladů, jak v Česku habilitace a profesury fungují, o čemž se v každém oboru vyprávějí folklórní zkazky:

• Pamatuji profesora, o němž se traduje, že se v opilosti trumfoval s kolegou z téhož hnízda, kdo měl u StB vyšší hodnost – i tak úspěšně garantoval svůj obor postupně na několika veřejných i soukromých školách. Zavedením registru profesorů a docentů sice došlo k jistým posunům, ale i tak se klade otázka, je-li to dostatečné.
• Tituly profesorů a docentů u nás nejsou vyjádřením funkce, ale jsou spjaty s osobou – kdo se stane jednou profesorem, je jím navždy a všude. Stav, který v kombinaci s málo reformovanými školami poznamenává univerzitní prostředí.
• Dřív si hrál s akademiky jako kočka s myší totalitní režim – habilitace oddaloval, profesurám bránil; dnes to dělají jiní. Skvělý Vilém Steiner se k profesuře nesměl dostat před rokem 1990 a s trpkostí želel, že mu byla odepřena i po něm. O trapnostech spojených s habilitacemi Zdeňka Kühna a Tomáše Richtera se psalo dost.
• Příslušná řízení v právních oborech mají – po zásluze – akreditována fakulty v Praze a Brně. Nepamatuji ale, že by v Praze uspěl, kdo tam neučí. Z Brna si za dlouhá léta vybavuji pět úspěšných.
• Čas od času uhodí do očí přístup k externím uchazečům. Viděl jsem habilitační spisy bez jediného odkazu na zahraniční literaturu: úspěšně obstály, protože habilitant byl „našinec“. Zažil jsem i to, že se „cizák“ trénoval za malichernosti. Slyšel jsem na vědeckých radách přednášky, kde balanc na kraji trapnosti válcoval argument, že „budeme mít dalšího pro akreditaci“. Tajné hlasování generuje různé sklony.
• A co ti, již se na domovském pracovišti habilitovat nemohou? Někdo to vezme jako výzvu. Pamatuji skvělou habilitační přednášku Ludmily Lochmanové v Brně před pár lety i výborného Michala Bartoně, který tamtéž uspěl před několika dny. Jiní se rozhodnou jít mimo Česko. Buď na západ jako Tomáš Richter, nebo častěji na východ.
• Není důvod se paušálně ošklíbat nad tituly nabytými na Slovensku. Poměry tam jsou podobné našim. Někdo uspěje s ukázkovým spisem, jiný ze známosti, třeba s prací honosící se citacemi z německých knih, aniž se kdo pozastaví, že autor neumí přeslabikovat v Goethově jazyce ani větu – jako u jisté habilitační žádosti, která právě zamířila do jednoho slovenského univerzitního města.
• Někdo se stane profesorem poté, co podpořil habilitaci potomka ústavního činitele, jiný pro nezpochybnitelnou odbornou kvalitu. Ale ti i oni budou i u nás docenty a profesory s celostátní působností schopnými garantovat obor, zatímco profesor belgické nebo polské univerzity ten správný není. To není udržitelný stav.

A znovu o Akreditační komisi...

V normálním státě by se podle Eliáše vedení AK i ministerstva sešla, aby optimálně vyřešila kauzu plzeňských práv namísto nevybíravých výroků a vzájemných ataků. Případ Vysoké školy manažerské informatiky a ekonomiky (VŠMIE), na které chtěl Eliášův tým prosadit privátní práva se sborem 50 zdatných právníků, ho očividně pozlobil. I proto se věnuje tomu, jak vznikají akreditace.

„Časový tlak a nedostatek administrativního zázemí vede k tomu, že se základ rozhodování přenáší do pracovních skupin jednotlivých členů komise a na externí posuzovatele projektů. Nezávislost komise na politice se nemůže zvrhnout v její nezávislost na právu a zákonech. Vladimíra Dvořáková v únoru veřejně prohlásila, že pro komisi neplatí správní řád. Pak je tedy Akreditační komise jediným správním orgánem, který vyloučil působnost správního řádu na své úřední úkony. I kdyby to mohl udělat, nemůže suspendovat právo na spravedlivý proces,“ píše Eliáš.

„Lze se ptát, co je spravedlivého na řízení, kde žadatel nemá přístup na jednání pracovní skupiny a rozhoduje se na základě posudků, k nimž žadatel nemá před rozhodnutím Akreditační komise přístup. Nemůže se tak vypořádat s argumenty a jména jejich původců se dozví leda cestou indiskrece. I ten poslední bakalářský kandidát má právo včas vědět, kdo mu práci oponoval a jak ji hodnotí. To jsou momenty, které zasluhují diskusi a reformu směrem k profesionalizaci,“ vyzývá někdejší plzeňský proděkan pro vědu a výzkum.

A to je také jeden z úkolů pro nového ministra i zákonodárce.