Kdo je ve vědě nejlepší aneb Lze oddělit Einsteiny od parazitů?

V posledních týdnech věnují česká média zvýšenou pozornost hodnocení domácí vědy a výzkumu. ČESKÁ POZICE se tomuto tématu, s nímž úzce souvisí i otázka financování, věnuje dlouhodobě v samostatné rubrice HOT TOP. Tentokrát do diskuse přispívá prorektor pro rozvoj Univerzity Karlovy Stanislav Štech.

ČESKÁ POZICE nedávno uveřejnila podrobný komentář Jana Kouckého k letošnímu takzvanému Šanghajskému žebříčku nejlepších světových univerzit. V něm se opět potvrdilo postavení Univerzity Karlovy (UK) jako jediné české vysoké školy mezi nejlepšími 1,5 procenta vysokých škol ve světě. Je dobře, že jsme se dozvěděli, že hodnocení v tomto žebříčku je konstruováno převáženě špičkovými výsledky vědy a výzkumu zejména v přírodních, matematických a lékařských vědách.

reklama

„Nevýhodou“ je samozřejmě skutečnost, že tyto vědní oblasti představují menší polovinu na UK pěstovaných oborů. Stať Jana Kouckého ukázala i na vratká místa Šanghajského hodnocení. Dozvěděli jsme se například, jak významným faktorem pro posun školy v žebříčku o desítky míst je fakt, že před 70 lety na ní pracoval budoucí Nobelista. Nicméně, podobných žebříčků již existují desítky a i těch zhruba pět nejrespektovanějších potvrzuje opakovaně postavení Univerzity Karlovy ve světě.

Nesmyslnost zjednodušování

Daleko více „vratký“ je mediální počin, který ukázal na problémy s validitou různých hodnotících žebříčků, a hlavně s jejich mediální interpretací. Objevil se 9. srpna v Hospodářských novinách (HN, s. 1, 14-15), které pod titulky „Fyzikální ústav je ve světě nejcitovanější českou vědeckou institucí“ nebo „Miliardy na vědu se dělí jen podle statistik“ referovaly o závěrech studie CERGE-EI (mimochodem, společného pracoviště Národohospodářského ústavu Akademie věd a Univerzity Karlovy) z pera Štěpána Jurajdy a Daniela Münicha Kde se v ČR dělá nejlepší výzkum.

Hodnocení výsledků vědy a výzkumu a posouzení kvality jednotlivých výzkumných pracovišť je skutečně velmi složitá záležitost. To nám ostatně přesvědčivě ukázaly domácí zkušenosti za posledních pět let. Na nesmyslnost trivializujících zjednodušení v hodnocení výsledků vědy poukázaly jak některé závěry auditu společnosti Technopolis, tak řada textů nejen seskupení Věda žije!, ale třeba i Daniela Münicha. Neznamená to ovšem, že máme kvantitativní a srovnávací přístup odmítnout – to bychom skončili v opačném extrému: na výsledcích a jejich kvalitě jako by záleželo jen okrajově. Studie CERGE-EI chce přispět právě ke zkvalitnění kvantitativních komparací.

Zmiňovaný článek v HN se však zařazuje spíše mezi ty zjednodušující; považuji ho za „plíživě“ zkreslující, a proto na něj chci reagovat. Odvolává se totiž, jemně řečeno, nepřesným způsobem na závěry zmiňované studie CERGE-EI a zakrývá podstatné skutečnosti:

1. co se vlastně měří a o čem to vypovídá;
2. jak se naměřená data interpretují;
3. k čemu vůbec slouží taková měření a srovnávání, k čemu je excelence pro rozvoj jednotlivých oborů a pracovišť.

Nejprve ale stručně shrňme, co skutečně říká studie CERGE-EI, jak vychází její interpretace v HN a co z tohoto srovnání plyne.

To není tabulka fotbalové ligy!

Studie CERGE-EI především deklaruje, že dosavadní data o výsledcích výzkumu v ČR jsou nedostatečná a situaci bude třeba změnit. Ani to málo, co by šlo ze statistik zjistit, se nevyužívá. Lze například zjistit objem produkce – tedy počtu článků – ve špičkových časopisech (měřených takzvaným impakt faktorem) v jednotlivých oborech a jejich rozložení podle jednotlivých institucí výzkumu (na úrovni ústavů v Akademii věd a fakult na vysokých školách).

Hlavně však studie upozorňuje na řadu okolností, které na úrovni celého systému výzkumu v ČR neznáme, a které proto velí nebrat ona data jako ligovou fotbalovou tabulku, kde se střetl každý s každým. Mezi tyto okolnosti patří:

• velikost instituce (počet výzkumníků),
• objem finanční podpory na výzkum,
• hustota sítě národních i mezinárodních časopisů,
• ale také třeba oborový publikační habitus, tj. v oborové komunitě uznávané kanály zveřejňování výsledků výzkumu.

Proto nejsme schopni měřit produktivitu institucí. To vše studie CERGE-EI opakovaně připomíná. Její dikci považuji až za extrémně obezřetnou a úzkostlivě varující před zjednodušenými interpretacemi pořadí institucí podle objemu produkce. Studii bych tak spíše označil nikoliv jako příspěvek k poznání kvality výsledků jednotlivých výzkumných institucí, ale jako text, „jak (nejen naše) data nečíst“.

Z textu v HN si čtenář z pouhých dvou příkladů (první místo Fyzikálního ústavu a Ústavu organické chemie v jejich oborech) a z absence zmínky o pořadí produkce institucí v dalších oborech odnese jednoznačný hodnotící závěr. Nabude dojmu, že ústavy Akademie věd jsou jediné či hlavní instituce, na kterých se provozuje výzkum, který stojí za řeč (v současné novořeči: je excelentní). A to proto, že jsou prestižní, protože mají nejvíc článků ve špičkových časopisech svého oboru, a taky je v těchto časopisech nejvíce citují. Navíc, vzhledem ke kritickým výrokům na adresu vlády, která prý tyto údaje ignoruje a „lije“ jakoby naslepo každý rok zhruba 26 miliard korun do podpory výzkumu, se tím implicitně vlastně naznačuje, kam by ty prostředky měly hlavně směřovat...