Tykadlový den za psance Romana Smetanu

Nad bývalým řidičem autobusu Romanem Smetanou, který v roce 2010 dokresloval předvolební plakáty a byl nakonec odsouzen ke stu dní odnětí svobody, visí klatba až tříletého trestu pro pohrdání soudním rozhodnutím. K výkonu trestu totiž nenastoupil. Pro svobodu slova a svědomí v polistopadové éře zatím nikdo tak velké osobní riziko nepodstoupil.

Na protest proti nepřiměřenému rozsudku vyhlásila Strana zelených facebookový happening Den plný tykadel, při němž lidé zasílali svoje vlastní fotografie s dokreslenými či namontovanými tykadly. Souběžně s tím už přes dvanáct set signatářů podepsalo dopis, v němž vyzývají ministra spravedlnosti, aby ve jménu té spravedlnosti, již spravuje, podal stížnost na porušení zákona ve prospěch Romana Smetany.

„Případ Romana Smetany je směšný, smutný, trapný a alarmující, a o to více v kontextu s kauzou Romana Týce a dalšími rozsudky nad akty občanské nespokojenosti. Je i dalším signálem, že se česká společnost posouvá k ultrakonzervativním hodnotám a výkladu práva, které byly jejímu liberálnímu založení vzdálené. V takové společnosti žít nechceme,“ podpisují stovky signatářů.

V textu, sepsaném předsedou zelených Ondřejem Liškou, spisovatelkou Terezou Brdečkovou a Františkem Nejedlým, se dále píše: „Přejeme si politiky a soudce, kteří dokážou odlišit podstatné od nepodstatného a kteří ctí svobodu projevu, byť může být vyjadřována kontroverzním způsobem.“

Smetanův příběh

Připomeňme si stručně celou kauzu olomouckého řidiče autobusu: když Roman Smetana v roce 2010 dokresloval na předvolební plakáty tykadla, vedlo mu ruku znepokojení nad zkažeností české politické scény, prolezlé klientelismem a korupcí. Nešetřil nikoho. Avšak jen ODS vyčíslila hmotné ztráty za třicet přizdobených plakátů na patnáct tisíc korun. Smetana tu vydřidušskou cenu pět set korun za kus zaplatil, aby ušetřil rodiče před návštěvou exekutorů. Pokutu však zaplatit odmítl a nepřipustil, aby se na ni složila veřejnost. Bylo mu proto vyměřeno sto dní nucených prací, které ignoroval. Nepodrobil se ani uloženému domácímu vězení. Byl tedy odsouzen ke stu dní odnětí svobody. Do vězení však nenastoupil a zmizel.

K dovršení veškeré absurdity odsoudila Romana Smetanu za kreslení tykadel soudkyně Markéta Langerová. Nepožádala o zproštění pro podjatost, přestože jedním z „tykadelníků“ byl její vlastní muž Ivan Langer (ODS). Navzdory vysokým stranickým preferencím byl „vykroužkován“ a ve volbách do sněmovny před dvěma lety propadl. Že by za to mohlo těch třicet párů Smetanových tykadel?

Moskevský vítr a olomoucký Gándhí

Proti protestujícím moskevským punkerkám Pussy Riot, které sedí ve vazbě, má Roman Smetana výhodu, že se může těšit ze svobody, kterou si sám sobě uchránil. Jinak v tom jsou na stejno, na maminky malých Rusů prý čeká sedm let za divoký koncert v chrámu Krista Spasitele proti Putinovi, na Smetanu tři roky za odmítnutý nástup skandálního trestu za tykadla. Tam i tady se stále cení bolševické moresy – drž hubu a krok. Jenže naší justici nějak uniká, že svoboda projevu patří v civilizované Evropě k nejzákladnějším atributům.

Z temných dob nepochybně vypluje i schopnost občana prásknout i toho nejspravedlivějšího bližního představitelům eráru. Smetana dřív nebo později skončí za katrem. Těžko domyslet, co bude potom.

Co bude tato společnost dělat, až policisté přivedou tohoto morálně čistého člověka v železech?Známý disident Rohlík alias Petr Pospíchal s úctou označuje Smetanovo chování za příklad pasivního odporu, k němuž se lidé uchylují v situacích, v nichž je společenská důvěra ve spravedlnost zničena. V deníku Referendum Pospíchal napsal: „Smetanův pasivní odpor je gándhíovsky důsledný a nenásilný, ba až nezúčastněně apatický. Nenamítal podjatost soudkyně, protože jí zcela upírá legitimitu. Nepodal odpor, protože upírá legitimitu jejímu rozhodnutí. Poté se neodvolal, do vězení dobrovolně nenastoupí, ve vězení se nehodlá podvolit trestu ani nápravě. Upírá totiž legitimitu celému justičnímu a politickému systému.“

K této své charakteristice Pospíchal dodává: „Smetana to říká svými prostými slovy. Upření legitimity je ostatně motiv, který stál i na samém počátku jeho protestu, tedy přikreslování tykadel. Nevnímal to jako samoúčelný žert nebo jako příležitost pokoutně někoho urazit.“

Co bude tato společnost dělat, až policisté přivedou tohoto morálně čistého člověka v železech? Budeme se nečinně dívat, až tento muž, obdařen naší lhostejností, bude bojovat proti úřednímu systému, který se vymknul zdravému rozumu, nějakou hladovkou? Moc prostředků mu už nezbývá. Jedině solidarita těch, kvůli jejichž svobodě projevu maloval „profláknutým politikům“ tykadla.