Trestní odpovědnost firem – masakr nebo plácnutí do vody?

Počátkem tohoto roku nabyl účinnosti zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Zákon je potřebný k vykrytí určitých mezer v trestněprávním procesu. Jsou případy, kdy je jasné, že právnická osoba cosi „spáchala“, ale kvůli důkazní nouzi není žádná fyzická osoba trestně postižitelná. Zákonodárci potřebnou normu schválili, avšak poměrně překotným způsobem a v podobě, která v odborných kruzích budí tu rozpaky, tu přímo chmury.

Aktuálnímu tématu trestní odpovědnosti firem byla věnována konference, kterou pod záštitou Petra Kužela, prezidenta Hospodářské komory České republiky, nedávno uspořádala Advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný & spol. ve spolupráci s KPMG Česká republika.

reklama

Proč by měly být právnické osoby trestně odpovědné?

Takzvaná deliktní odpovědnost právnických osob musela být do našeho právního řádu zavedena coby zbrusu nový fenomén na základě mezinárodních úmluv, týkajících se financování terorismu, korupce a podplácení zahraničních veřejných činitelů.

Hlavním věcným důvodem zavedení trestní odpovědnosti právnických osob (TOPO) je častá skutečnost, že korporace vytvářejí tak složité vnitřní rozhodovací mechanismy, že lze po orwellovsku hovořit o systému organizované neodpovědnosti. V této džungli pak lze stěží, pakliže vůbec, vyvodit individuální trestní odpovědnost.

Česká republika byla téměř posledním státem EU, který zákon o trestní odpovědnosti firem nemělTOPO není v Evropě, kam chceme patřit, žádnou novinkou – například v Anglii ji aplikují od roku 1840. Česká republika byla téměř posledním státem EU, který příslušný zákon neměl. První pokus v roce 2004 nevyšel, protože obsahoval příliš velké množství trestných činů (135 oproti dnešním 84). I nynější počet je sporný, jak později uvidíme.

Poslanci zákon schválili v září 2011, senátoři v říjnu 2011, ale prezident republiky jej vetoval. Nelíbilo se mu, že zákon zavádí kolektivní vinu a trestá i nevinné osoby. Někteří experti soudí, že trestněprávní řešení této problematiky je sporné. Na to je však možné slyšet smutný protiargument, že současné normy českého správního práva by pro tento účel byly ještě méně vhodným prostředkem.

Poslanci prezidentovo veto v prosinci 2011 přehlasovali a zákon nabyl účinnosti k 1. lednu 2012. Zákonodárci s sebou umějí mrsknout, když chtějí. Pamatujme si tyto lhůty, až bude zase někdo argumentovat, že se něco „nedá legislativně stihnout“.

Trestně odpovědné subjekty

Právnická osoba, aby byla trestně odpovědná, musí mít právní subjektivitu, způsobilost k právním úkonům (z toho se odvozuje též i odpovědnost za protiprávní úkony), název, sídlo, organizační strukturu a samostatně definovaný majetek. Právní odpovědnost se tedy týká i škol nebo občanských spolků.

Na druhou stranu je dobré vědět, že TOPO se nevztahuje na Českou republiku, včetně jejích organizačních složek (nejsou totiž právnickými osobami). Dále se netýká územně správních celků při výkonu veřejné moci (při výkonu soukromoprávních práv však ano). Pokud se ale výše uvedené subjekty majetkově podílejí na právnické osobě, pak jejich trestní odpovědnost není vyloučena.

Rozsah kriminalizace

Právnická osoba může spáchat taxativně vyjmenované 84 trestné činy. O tomto výměru se samozřejmě a právem mohou vést dlouhé diskuse. Všimňeme si dvou okolností: co máme v onom výměru explicitně oproti Evropě navíc, a co naopak.

Zákon například neobsahuje trestný čin „porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže“Výměr trestných činů v zákoně o TOPO vychází z mezinárodních smluv, avšak oproti nim je rozšířen o daňové delikty. Mnozí jistě zalitují, že tento zákon neplatil v roce 2000, kdy stanul před soudem místopředseda ODS Libor Novák, obžalovaný z krácení daní. Předseda senátu soudce Michal Hodoušek ho dost problematicky zprostil viny v plném rozsahu. Žáhu si zchladil alespoň prohlášením, že viník je mezi špičkami ODS, avšak neprokázalo se, že by to byl Novák. To je naprosto klasická případová studie o významu TOPO.

Zákon na druhou stranu neobsahuje trestný čin „porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže“! Stalo se tak na základě tlaku Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který prý problematiku řeší sám a lépe než policie. ÚOHS se snažil, aby ze zákona byly vyňaty i další trestné činy, například týkající se veřejných zakázek. Neuspěl.

Další trestné činy, které odpovídají charakteru činnosti některých právnických osob, zůstaly mimo působnost zákona. Například poškozování věřitele, způsobení úpadku, pletichy v insolvenčním řízení, neoprávněné podnikání, neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry, poškozování spotřebitele, zneužití informace a postavení v obchodním styku. Důvodem je prý to, že trestním zákoníkem jsou tato jednání sankcionována dostatečně. To možná ano, ale zakopaný pes je v té adresnosti.

Přičitatelnost trestného činu

Právnické osobě lze přičíst trestný čin, spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu či v rámci její činnosti. Spáchat ho může statutární orgán právnické osoby, nebo osoba oprávněná za ní jednat, nebo osoba v řídící či kontrolní funkci, případně ten, kdo vykonává rozhodující vliv na její řízení.