Petr Placák: I dávné zločiny je třeba postihovat, kvůli budoucnosti

Trvalo to dlouhých 23 let, nakonec však bylo spravedlnosti dosaženo. V červnu 1989 odvezlo několik příslušníků Státní bezpečnosti (StB) disidenta Petra Placáka z demonstrace za pražskou Stromovku do křivoklátských lesů a tam ho brutálně zmlátili a zkopali. Byli si tehdy jisti svou mocí a beztrestností.

V úterý 15. května tuzemská justice, potažmo občanská společnost, zažila průlom. I po tak dlouhé době si příslušníci StB za své činy odnesli zasloužené tresty. Obvodní soud pro Prahu 7 poslal Antonína Prchala na 1,5 roku do vězení nepodmíněně, na rok pak Ladislava Irovského. Petr Vrbický dostal dvouletý podmíněný trest odložený na zkušební dobu tří let.

reklama

„Po rozsudku jsem dostal desítky SMS, lidé mi v nich vyjadřovali podporu. Nevnímají to jako nějakou moji čistě osobní při, ale jako obecný problém v rámci vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Spravedlnost se přece týká nás všech, a to zejména směrem do budoucna. Vždycky totiž existuje možnost, že se něco podobného zopakuje,“ říká spoluzakladatel hnutí České děti, historik a spisovatel Petr Placák.

ČESKÁ POZICE se případu Petra Placáka v širších souvislostech věnovala v článku:

• Dočkají se bývalí příslušníci StB spravedlnosti?

ČESKÁ POZICE: Jaký to je pocit dobrat se po 23 letech konečně spravedlnosti?

Nemohl jsem se smířit s tím, že za nově nabyté svobody a demokracie nelze postihnout očividnou křivduPLACÁK: Pocit je to mnohem intenzivnější a plnější, než kdyby se něco podobného odehrálo už před těmi dlouhými lety, třeba někdy hned zkraje devadesátých let po revoluci. Za tu dobu jsem si to – a nejen já – v hlavě víc srovnal a uklidnil se. Vychutnávám si to tak mnohem víc a důkladněji, možná i kvalifikovaněji.

Zkrátka, jsme už schopní nějakou takovou událost zařadit do patřičného společenského kontextu. A není už to také jen můj boj. Jde o charakter této společnosti a naší schopnosti správně a důsledně postihovat zločiny, a to i kdyby se odehrály zdánlivě tak strašně dávno. Jde o vůli nás všech dobrat se pravdy a spravedlnosti.

ČESKÁ POZICE: Stálo vás to však určité úsilí.

PLACÁK: Samozřejmě, vždyť se o to snažím od roku 1990. Postupně jsem však vystřízlivěl, a už jsem z tak zdlouhavého a komplikovaného projednávání nebláznil. Pochopil jsem, že je to věc vývoje, pozůstatky komunismu se rychle vymýtit nedají.

Hodně mě to trýznilo první dva roky po listopadu 1989. Nemohl jsem se smířit s tím, že za nově nabyté svobody a demokracie nejde postihnout očividnou křivdu. Rozesílal jsem petice, organizoval demonstrace. Vysloužil jsem si tehdy i dvě trestní stíhání za útok na veřejného činitele, když jsem tehdejší generální prokurátory, federálního Gašparoviče a republikového Brunera a jistého soudce Klára označil za zločince a komunistická prasata.

Nemohl jsem se smířit třeba s tím, že odsoudili bývalého politického vězně v rámci rehabilitačního soudu k takzvanému zbytkovému trestu. To byl výsměch a jen další ponížení komunisty pronásledovaného člověka, který si k soudu s důvěrou přišel pro občanskou rehabilitaci.

ČESKÁ POZICE: Proč to tehdy nešlo?

PLACÁK: Na všech soudech a prokuraturách seděli z 95 procent komunisté a lidé spojení s bývalým režimem. Když jsem podával hned po listopadu 1989 na „své“ estébáky trestní oznámení, začala to šetřit vojenská prokuratura. To ale byl úřad sakumprásk zděděný z komunismu a bylo jasné, že své kolegy budou krýt. Vrána vráně oči nevyklove. Nikdy se také nic nevyšetřilo, dokonce se ztratila veškerá příslušná dokumentace.

ČESKÁ POZICE: Kdy nastal zlom?

PLACÁK: Ten stav trval zhruba do konce devadesátých let, do té doby odsouzení nějakého významného estébáka nepřicházelo téměř v úvahu. Samozřejmě, mimo ty pěšáky z demonstrace 17. listopadu, což byla tehdy výrazná společenská poptávka. Jistým viníkem byla i polistopadová politická reprezentace, která spoléhala na to, že se to vyčistí samo.

© ČTK

Petr Placák (vpravo) s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem při vyhlašování Ceny Ferdinanda Dobrotivého.

Měnit se to začalo až v minulých deseti letech, kdy na soudy a na zastupitelství začali přicházet noví a mladí lidé s nepokřiveným pohledem na právo a výkon spravedlnosti. To se zřetelně ukázalo i v mém případě. Soudce Alexandr Malý byl na prvním místě člověk. Uvažoval jako člověk, cítil jako člověk a právo bylo jen jeho pomocným nástrojem. Dosud to bylo přesně naopak: soudily nás mašiny, které spravedlnost pojímali čistě pozitivisticky.

ČESKÁ POZICE: Co se dělo během těch let s vaším případem?

PLACÁK: Před listopadem 1989 šlo trestní oznámení do koše, to je jasné. Stejně tomu bylo i z kraje devadesátých let. Říkal jsem si však, že případy z padesátých let mají přednost – už k věku postižených. Až když jsem vydal knihu Fízl, v níž celou tu anabázi s StB popisuji včetně tohoto případu, podal jsem trestní oznámení potřetí, tentokrát na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. To bylo v roce 2007. Když se rok nic nedělo, napsal jsem kritický článek do Lidových novin, a poté se věci konečně daly do pohybu. Zhruba před rokem se případ dostal před soud.